„Byl jsem tuhle v bance,“ řekl mi spolužák na abiturientním večírku. „A byl jsem překvapen.“
„Čím?“
„Velmi. Já jsem si tam kdysi založil takovej ten ňákej investiční účet. Podnikal jsem, tak abych tam měl nějaký peníze připravený,“ řekl. „No a pak jsem už nepodnikal, a tak, když jsem jel okolo, tak jsem si vzpomněl a chtěl jsem to zrušit – peníze se hoděj.“
„Jasně. A?“
„Divili se. Já se taky divil.“
„Čemu se divili?“
„Ta paní na přepážce se divila. Že chci rušit zrovna takovouhle výhodnou smlouvu. Prej: tolik výhod – a vy to chcete rušit? Abyste později nelitoval – možnost založit si tak výhodný účet už skončila… Ráda bych ji lidem nabízela, takové výhody by se lidem vyplatily, ale už nemůžu, už to skončilo… A vy takové výhody máte, a chtěl byste je rušit? – Koukám do těch papírů a ptám se: ´Výhody pro koho?´- A ona: ´No pro vás, samozřejmě…´ – Tak jsem se divil.“
„Proč?“
„Protože na tom vyúčtování, co jsem do něj koukal, bylo o tři tisíce míň než jsem tam dával. Výhodná smlouva pro mě, představ si.“
Zamyslela jsem se. „Kdoví, jak by vypadala pro tebe nevýhodná smlouva…“
„No vidíš. To jsem se zapomněl zeptat. Škoda.“
„Ještě že jsi ji nepodepsal. Tu nevýhodnou.“
„No. Ona by možná řekla: ´Nevýhodné smlouvy my našim zákazníkům nenabízíme.´“
„Bodejť. Nevýhodné smlouvy oni ani nemají.“
„No. Já radši vypad.“
