S jednou naší sousedkou bychom se mohly potkávat na hřbitově. Protože hroby našich blízkých spolu těsně sousedí.
Vlastně se jakoby potkáváme: občas urovná něco na našem hrobu ona, občas já na jejich.
Jednou – bylo léto a ona byla na dovolené – jsem viděla stát na kamenné desce jejich hrobu vázu s květinami. Modrými, krásnými květinami.Budu jí je hlídat,
řekla jsem si. Mají dost vody?
Nahlédla jsem. Váza byla plná vody až po okraj.V pořádku,
řekla jsem si. Ale až nebude, přileju. To mě nic nestojí. Aspoň jí ty kytky déle vydrží.
A pak kdykoli jsem přišla k našemu hrobu zalít záhonek, nikdy jsem nezapomněla doplnit po okraj její vázu s modrými květinami.
Někdy jsem u toho měla hříšné myšlenky. Jestlipak by to ona dělala pro mě?
Ale pak: To se nedělá, takhle uvažovat! Neděláš to přece proto, aby to ona věděla či to snad i oplácela!
– Velký příběh jsem si kolem toho udělala. O své tiché, samozřejmé službě, která třeba nebude nikdy povšimnuta, což vůbec nevadí.
Šel čas. Kytky pod mou péčí prospívaly. Na jiných hrobech skláněly své hlavy, vadly v horku, nikdo jim vodu nedoléval. Kytka na mém adoptovaném hrobu se modře smála. Vypadala jako čerstvá.Tak málo stačí,
říkala jsem si.
Později jsem si říkala: Ta vydrží déle než karafiáty. Co jen to je za druh, že tolik vydrží?
Jednou jsem se dokonce na to podívala blíž. A přestala jsem ji zalévat, služba neslužba. Rozhodně a jednou provždy.
Pro ty, kdo nevědí proč, můžu říct jen to, že se na mě modře smála ještě dalších půl roku. I bez vody.
