Je tu dub. Teď bez listí. Vídávám ho z okna. Vysoký, mohutný dub.
Velmi starý je ten strom. Možná nejstarší ze všech v parku. Sám ho neobejmeš – jen s několika lidmi.
V kmeni obrovská prasklina až k zemi. Jako by ho někdo kdysi rozťal obrovskou sekerou.
A větve, mohutné tlusté větve končí pahýly. Každý ten pahýl je odborně ošetřen. Každá větev je seříznutá pilou a na ránu je přiložen chránič – modré plechové kolo, velké kolo, protože ty větve jsou mohutné. Tak je strom označen mezi ostatními: modrá kola září do daleka.
Vysoko nad prasklinou postavili mezi větvemi střechu s taškami – aby do praskliny nepršelo, aby nehnila. Aby strom ještě vydržel. Je vzácný. Nesmí umřít. Lidé ho hlídají. Pomáhají. Ošetřují. A strom opravdu každý rok ještě obroste; modrá kola zmizí pod listím.
V domě, jehož oknem se na dub mohu dívat, žije starý muž. Starý muž mezi mnoha. Chvějí se mu ruce a těžko mluví. Mluví nerad, jen se dívá. Má močový vývod – pod tepláky má připevněný průhledný pytlík s hadičkou. Dávno už nechodí – samozřejmě; má invalidní vozík.
Někdy ho sestry vyvezou před ten dub. Může se dívat. Mohou se na sebe dívat.
