Zastavili mě policajti. Přicházeli ke mně a tvářili se přísně. Rychle jsem zkontrolovala světla.Víte, jaký přestupek jste -?
Vždyť svítím…
Svítíte – jistě. Ale copak to bylo támhle na křižovatce? Vzpomenete si?
Ach. Vzpomněla jsem si na stopku. Na to, co jsem dělala na té křižovatce, jsem si vzpomněla taky: přemejšlela jsem tam:
Že jedu pozdě tam, kde už jsem měla být, a že támhle jsou policajti a že chytají bůhvíproč a že co mají za akci a že jestli mě zastaví, tak přijedu ještě později, než jsem myslela.
Ale zastavila já na té stopce? -No, spíš jsem nezastavila. Když člověk přemejšlí, nemá čas zastavovat.
Policajt byl laskavý, elegantní a důležitý.Pokuta bude sto korun. Zvládnete to? Vystavím vám doklad
, řekl.
To mi přišlo jako dobrá cena. Nižší policajti nedávají nikdy. Usmála jsem se.
Taky se usmál. Požádal mě o doklady a odešel s nimi do služebního vozu. Tam vyndal lejstro a začal telefonovat; musel zjistit, jestli jsem já opravdu já a jestli náhodou nejsem celostátně hledaná. Na druhé straně aparátu to evidentně taky nevěděli s jistotou, a tak telefony nad lejstrem přibývaly a čas utíkal. Mně.
Zoufalství a vztek začaly časem lomcovat mým autem. Po půlhodině jsem vystoupila a šla vydírat. Policajt se omluvil a pero se mu rozeběhlo po kolonkách rychleji. Vyměnili jsme si stovku za potvrzení o zaplacení a za mé doklady. Rozloučili jsme se zdvořile, jak jen to šlo.
Od té doby na každé stopce zastavím, i kdyby daleko široko byla poušť; co kdyby se zpoza písečné duny vynořil laskavý, elegantní a důležitý člověk a žádal doklady a stovku a hodinku mého času?
Když se pak z té křižovatky rozjedu, trošku rozebírám vhodnost té stopky. Proč sakra má člověk zastavit, když široko daleko nevidí žádné nebezpečí?
Ale to se jistě pletu. Kladení stopek má své zákonitosti. Určitě. Např. k tomu, aby někde stála stopka, je třeba, aby tam byla křižovatka. Tam, kde silnici nic nekříží, stopky nebývají. Takže je vidět, že policajti při jejich kladení uvažují logicky, a ne zcela náhodně.
Vztek mě postupně přešel. A dnes mě dokonce, když jsem se od jedné takové stopky rozjížděla, napadlo – a proto to celé píšu – jak by bylo krásné, kdyby mi někdo na mých vnitřních křižovatkách přistavil občas stopku. I kdybych široko daleko neviděla žádné nebezpečí. Abych kvůli ní musela
- dát nohu z plynu na brzdu
- druhou nohou sešlápnout spojku, aby to zastavování bylo měkké a plynulé a já neposkočila dopředu a nechcíplo mi to
- úplně zastavit
- rozhlédnout se a posoudit situaci – jestli například nehrozí, že se do mé cesty připlete plnou rychlostí někdo, kdo má přednost nebo si to aspoň myslí
a pak
- v tichu přeřadila na nižší rychlost
- dala jemně nohu na plyn
- a s pomalým opouštěním spojky se pomalu rozjížděla…
Bože, co všechno – kolik hodin, kolik stovek, kolik vzteku – bych si pomocí takové stopky na svých vnitřních cestách v životě pak ušetřila…
