Proč si datel nepoškodí při úderech do stromu mozek?
četla jsem tuhle titulek v jednom časopise.Nebo do zdi,
napadlo mě. Lidi tlučou hlavou do stromu nebo do zdi. Děláme to často a stále znova. Už léta. Úsloví Hlavou zeď neprorazíš…
muselo vzniknout na základě sdílení nějaké hluboké osobní zkušenosti.
V tom časopise se psalo toto:Hlava datla se pohybuje při klování do stromu obrovskou rychlostí až 6 metrů za sekundu. Při nárazu to znamená nesmírné zatížení mozku a je neobvyklé, že to může vydržet. Tato otázka nedala spát mnoha vědcům a výsledky řady studií nám dávají odpověď. Předně, datel neklove kolmo do kmene stromu, ale jakýmsi klouzavým pohybem směrem dolů. To potvrdily vysokorychlostní kamery.
Mě nikdo nikdy nesnímá vysokorychlostní kamerou, když jdu hlavou proti zdi. To by si taky mohl zkusit, neřád jeden. Měl by po kameře. Já když jdu hlavou proti zdi, tak s lesem lítají i třísky – datel by se divil.
Ale ten klouzavý pohyb směrem dolů… Možná by se to dalo: rozběhnout se hlavou kolmo proti zdi, tak jako obvykle, ale na poslední chvíli s ní tak jako šmejknout šikmo dolů…? – Třeba by to pak míň bolelo…Na rozdíl od většiny jiných živočichů je uložen jeho mozek v lebeční dutině velmi těsně a při nárazu se nemůže pohnout,
, se psalo dále v časopise o datlovi.
Lidský mozek zdaleka není uložen v lebce těsně; má celkem volný pohyb v prostoru mezi ním a lebkou. V tom prostoru je mozkomíšní mok, v němž mozek plave; neodírá se tedy o stěnu lebky. Ovšem nesmí jít o náraz. Protože ve chvíli pořádného nárazu hlavy o zeď se mozek může praštit taky – ne přímo o tu zeď – před ní ho chrání lebka – ale pak zevnitř – o tu lebku…
Takže nejen o tu zeď se člověk zraňuje, ale ještě sám o sebe – o vlastní lebku. Vlastně sebe sama o sebe umlátí, když jde hlavou proti zdi (a k tomu kolmo…)…
