Jeden z domovů pro seniory, kam jezdívám zpívat si s tamními obyvateli, sídlí ve starém místním zámku. Na chodbě v druhém patře tam tiše sedávám se svačinou pod obrazy erbů všech bývalých majitelů.
Z patra do patra vede dvacet schodů. Vysokých a dlouhých – staré stavby mají vznešené rozměry.
Na těch schodech pravidelně potkávám tichého shrbeného bělovlasého pána s holí. Je mu osmdesát, působí křehce, hlas už šeptá tak, že musím přijít hodně blízko, abych rozuměla. Pán se drží zábradlí a velmi pomalu, schod po schodu, stoupá po dvaceti schodech nahoru. Střídá přitom nohy a pozorně se dívá na cestu.
Nahoře se tiše otočí, přendá si hůl do druhé ruky, aby se tou volnou rukou opět mohl chytit zábradlí, a pomalu, schod po schodu se vrací dolů.
A dole se obřadně otočí, přendá si hůl a – a tak pořád.
Ptávám se občas: Kolik už máte dnes těch schodů za sebou?
Dopoledne tisíc,
šeptá pán. A teď – teď to jdu po desáté. To máte dvacet a dvacet je čtyřicet, a krát deset…
Proč to děláte?
A co bych měl dělat?
směje se tiše pán.A co nohy – bolí vás?
Bolí – co by nebolely. Musím to rozcvičit. Kdybych to nedělal, byl bych už dávno na vozíku.
Kývu hlavou a pán se ke mně důvěrně nakloní: Představte si: tady je kolik lidí, ještě jim to normálně šlape – a oni jezdí výtahem… – Věřila byste tomu?
Věřila. A vy?
