Jeden můj známý – starší, veselý a šťastně ženatý člověk – vzpomínal tuhle na své mládí. Mluvili jsme o manželství a o ženách.Mně bylo jasné, že se to nedělá,
říkal. Ale já to dělat tak nějak musel. Miloval jsem a miluju svoji ženu – ale tak nějak… se to vždycky seběhlo,
vzdychl známý v bezmocném gestu.A já jsem měl pak vždycky takové výčitky svědomí… Říkat jsem jí to nemohl – samozřejmě. Ale chtěl jsem to nějak – napravit? – S výčitkami svědomí se těžko žije. Tak jsem se pak vždycky aspoň snažil do domácnosti něco přinést. Něco navíc. Něco ˝za to˝. Něco, co by ženě udělalo radost. Třeba nějakou práci, aby ji ona dělat nemusela. Práci, kterou bych normálně nedělal. Třeba jsem zavařoval. Kompoty, zeleninu, všechno.
Známý se zamyslel. Pak pokýval hlavou: Některé roky se nám ty sklenice ani nevešly do sklepa…
