I.
Muž se pousmál. Měl se pousmát – v této situaci. Tak to udělal. Pak ještě srovnal rty do okouzleného „Ó…!“.
Uznale se rozhlédnul. Pak potěšeně zatleskal.
Nikdo tam nebyl, ale to nebylo důležité. Čeká se to.
Dlouho se to čekalo. Plánovalo. A hodně se pro to udělalo. Spousta lidí se tolik snažila. U příležitosti jeho oslavy. To bylo důležité.
Ještě sáhl navyklým pohybem do náprsní kapsy.
Vytáhnul rukavici, bílou. Jednu.
Navlékl si ji. Zápěstí trochu bolelo, ale zvyknete si. Za ta léta.
Rukou v rukavici sáhnul nahoru na skříň. Byla vysoká, ale i on byl vysoký. Natáhl se.
Podíval se na prsty. Zůstaly bílé.
„To se dalo čekat,“ pomyslel si. Ještě jednou, pro jistotu, se rozhlédl po ztichlém bytě a potěšeně žasnul.
A šel.
II.
Venku bylo šero. Každý rok touto dobou tu bývá šero. Šero a den je krátký.
„Jiní mají narozeniny v létě“, pomyslel si. „Když slunce září a ptáci zpívají. – Ale koneckonců – co z toho. Léto nebo zima.“
Vzdychl si. V žebrech zabolelo. Bezděky k nim vztáhnul ruku.
Ne že by to pomohlo – vlastně nikdy to moc nepomohlo. Ale je příjemné si tam aspoň dát ruku. Schoulit se. Na chvilku.
Byla zima. Muž se otřásl. Jiní mají narozeniny… – Ale co. Musí dál. Brzo to skončí. Brzy bude noc.
III.
Pokoj voněl. Všechno bylo připraveno. Muž kývnul. Spokojeně. Takhle to má vypadat.
Odkudsi za zdí se ozval veselý výkřik dítěte. Muž sebou škubnul.
„Musím dál,“ pomyslel si. „Abych to stihnul.“
Rozhlédnul se. Co dveře? Co okno? Parapety?
Dveře byly v pořádku, ale okno…?
Rychle přistoupil k oknu.
Okno se lesklo. I parapety.
Muž se ještě podíval po koberci a promnul si prokřehlé ruce. Opatrně. S takovými prsty musíte zacházet opatrně. Takové prsty jsou citlivé nejenom v zimě. A zápěstí. A vůbec klouby.
Pak potěšeně zatleskal. A syknul.
„To bych chtěl vidět, kdo by to vydržel, tohle,“ pomyslel si. „Za těchhle podmínek.“
Těšil se na noc. Až to skončí.
Stmívalo se.
IV.
A noc přišla.
Vždycky přijde. Naštěstí. A s ní konec. A na rok pokoj.
V půlnočním tichu se smutný, unavený muž pomalu svlékal z šatů, na které nebyl zvyklý.
Pak – skoro nahý – ještě chvíli seděl na zemi.
Opřel se zády o trám a zaklonil hlavu. To byla jeho chvíle. Moci jen tak zaklonit hlavu, opřít se a odpočinout si. Chvíli.
Zavřel oči. Hlava začala klesat k rameni.
V.
Vzpamatoval se. Ještě ne.
Honem otevřel oči a narovnal hlavu.
V měsíčním světle uviděl své bosé, unavené nohy. Zatočil palci. Šlo to.
„To zas bylo něco…“ – Mlčky zavrtěl hlavou.
Opatrně si promnul chodidla. Občas syknul. Ale bylo příjemné si moci promnout chodidla. Dosáhnout na ně.
Trpce se usmál. „Všechno má svoje,“ pomyslel si.
Byl čas.
Vstal a otočil se. Zvednul hlavu. Ještě jednou se protáhnul. V ramenních kloubech zapraskalo, ale to čekal. Zkusmo procvičil krk a rozpřáhnul ruce. Půjde to.
VI.
Pak se oběma rukama chytnul tmavého trámu a bosé chodidlo opřel o dolní hřeb.
Vzepřel se rukama. Svaly se napjaly a dřevo zapraskalo.
Během pár vteřin bylo po všem.
VII.
Nahoře se obratně otočil a rozpřáhl ruce.
Měl to nacvičeno; dělal to už tolikrát…
Zkřížil kotníky.
Párkrát ještě syknul, jak ty hřeby…
Na tohle si úplně nezvyknete ani po letech.
Pak svěsil hlavu k rameni.
Zavřel oči.
„Tyhle narozeniny by nemusely bejt…“, pomyslel si ještě.
A znehybněl.
Všechno ztichlo.
Oslava skončila.
VIII.
V provoněných bytech uléhaly tou dobou hospodyně.
„A mám to zase na rok za sebou,“ říkaly do stropu ložnic.
„To zas bylo něco… – Tyhle vánoce by snad ani nemusely bejt.“
Slastně si protáhly unavené nohy v peřinách.
Byt tiše voněl čistotou.
