Tuhle jsem jela autem do Jihlavy na seminář. A jako obyčejně jsem vyjela pozdě. To pro mě není nic těžkého – vyjet pozdě; vždycky je doma ještě honem co udělat, aby člověk mohl vyjet pozdě a pak si užít ty nervy s nestíháním.
Takže to se mi krásně povedlo: nestíhala jsem skvěle.
Ještě jsem honem zajela pro benzín a u pumpy jsem si rovnou sáhla do chladicího boxu pro pití na cestu (znáte tu umělohmotnou půllitrovku Coca-Coly Classic: červenobílá nálepka, na ní zezadu ozdobným písmem hláška. Dřív tam byla různá česká jména a přezdívky – člověk pil tu z láhve Ladislav
, tu Jaromír
, tu Můj miláček
… Jména teď vystřídaly hlášky: Jsem vedoucí
, Je snadné žít…
, Miluji tě
, Jsi mé všechno
…).
Vyjedu od pumpy – a hned u prvního kruháče před vjezdem na dálnici kolona, samozřejmě! To mi dělají naschvál, když pospíchám do Jihlavy. Pak to mám stihnout!
Jelo se po metrech. Ale já – zkušený nestíhač – umím využít i tento kolonou marněný čas: aspoň si připravím navigaci. Potřebovat ji sice budu až v Jihlavě, ale pak jako když ji najdu.
Zdvihnu hlavu od navigace, abych se podívala, o kolik se kolona přede mnou mezitím pohnula – a vidím – ano, pohnula se, ale velmi málo, opět jen malý kousek a hned se to auto přede mnou zastavilo.
Ovšem moje auto si k mému úžasu klidně jelo dál… Dupla jsem na brzdu, ale pozdě. Bum – a už jsem byla v kufru auta přede mnou. Tupý úder, třeskot vysypaného skla z mých reflektorů a tichý čůrek z mého proraženého chladiče.
Řidič dotčeného auta přede mnou vystoupil, obhlídnul škodu na obou autech a vytáhl telefon. Zařídil všechno: pohovořil s pojišťovnou, vyplnil formuláře a pečlivě je se mnou zkonzultoval, jestli souhlasím.
Nečekala jsem takové chování. A bylo by to k něčemu?
řekl, když jsem se ho zmateně ptala, proč neřve, když má důvod.
Mezitím přijel partner mé dcery, aby zařídil odtah mého auta a mě přestěhoval do svého. Když našel na sedadle mou láhev coca-coly, rozesmál se a postavil ji na střechu mého zraněného auta. Pojďte se na něco podívat…,
řekl.
Láhev tam stála, leskla se v ranním slunci. A na její červenobílé nálepce byl ozdobný nápis:
„Spomal…“
Sice po slovensky, ale rozuměla jsem docela dobře.
