Telefon

Léto loňského roku. Jela jsem po dálnici do Brna. No – jela… Prý ve svém autě, pomalovaném barevnými panáčky, které vidíte teď na svém monitoru, spíš tak jako pluju – jako reklama své profese.

Plula jsem tedy do Brna – pomalu předjížděla auto za autem a čekala, až se budu moci vrátit do pravého pruhu.

Horko bylo, ale z pootevřeného okna prima fičelo. Krásná cesta.

A na vedlejším sedadle se ozval telefon. Vzala jsem ho.

Verecká…?, řekla jsem.

Nemá se to, já vím. Když se jede autem, tak se nemá telefonovat. Ale já mám profesionální úchylku: co kdyby ten, co telefonuje, mě opravdu akutně potřeboval? Co kdyby byl v takové nouzi, že by nemohl počkat?

Člověk, který se ozval, byl v takové nouzi. Nerozuměla jsem mu v tom hluku motoru, ale byl velice rozrušený.

Nasadila jsem uklidňující tón: Vy byste asi potřeboval objednat, viďte. Ale já teď řídím. Nemůžu telefonovat – a nemám ani po ruce diář. Ale hned se vám ozvu, jakmile někde zastavím a najdu diář.

To já vždycky takhle všem řeknu, když řídím. Aby věděli. Obvykle jim to stačí.

Tady to nestačilo. – Paní Verecká! ozvalo se ještě naléhavěji. Dál opět nesrozumitelně.

Tak znova; tady musím opatrně. Člověk v takové krizi špatně vnímá.

Víte, já jsem na dálnici a vůbec vám nerozumím, tady je hrozný hluk… – artikulovala jsem slovo za slovem, aby mi zoufalý pán opravdu rozuměl, ale já se vám budu za chvíli věnovat, já vás vyzvoním zpátky – slibuju, že až se objeví parkoviště, tak já hned –

Pán mi skočil do řeči. Paní Verecká…! Hlas zoufale zvýšený o dalších pár tónů. Drmolil, křičel, sypal to na mě všechno najednou – fakt se mu nedalo rozumět.

To jsem nemohla položit. Ten člověk byl v akutní krizi. Ještěže jsem to vzala. A ještěže mám kurs krizové intervence…

Počkejte, řekla jsem, já zavřu okýnka. Třeba se to zlepší.

Nezlepšilo. Pán už drmolil příliš rychle. Tak byl rozrušen. Ta moje neschopnost porozumět mu taky nepřidala. A parkoviště nikde. Těžká situace. Hlavně musím být já v klidu. To je důležité.

To bude dobrý, řekla jsem. To dáme dohromady. Ze všeho je cesta ven. Promluvíme si. Nic není tak zlé, jak to vypadá. Teď ale na mě opravdu musíte mluvit pomalu. Já řídím, a je tady špatně slyšet. A pořád nevidím parkoviště, ale jakmile ho uvidím…

To nemělo cenu. Pán mi skákal do řeči, vůbec nebyl schopen mě vnímat. Kdybychom byli v ordinaci, mohla bych ho vzít za rameno, ale takhle… Zatracená situace.

Zpomalila jsem, abych našla to parkoviště. To pomohlo. Hluk motoru se trochu snížil, takže jsem pánovi porozuměla.

Paní Verecká, křičel zoufale. Já nechci objednat! – Proboha vypadněte už z toho levýho pruhu – ať vás konečně můžu předjet!!

Zavyla jsem, odhodila telefon, přidala plyn (když člověk zpomaleně artikuluje, hádejte, jak rychle jede?) a vrátila se do pravého pruhu. Napjatě jsem se, okouzlena situací, dívala, kdo mě to bude předjíždět. Abych ho pozdravila.

Nechtěl pozdravit. Kamenně proplul z levoboku, ani po mých panáčcích se neotočil.