Kdysi, před více než dvaceti lety jsme byli v ZOO. Já, manžel, moje malá dcera, příbuzní.
A v pavilonu velkých kočkovitých šelem. Pach, dusno, na zemi dlaždičky, vlhko. Opravdu velký, syrový pach – též proto, že tehdy žádné ochranné sklo mezi lidmi a zvířaty ještě nebylo. Lidé byli od klecí pečlivě odděleni zábradlím.
A spousta lidí byla jako dnes; spousta křiku, zmatku, dětských hlasů.
Zaostala jsem kdesi u pardálů. A odtud slyším hlas svého skorošvagra. Ozýval se kousek dál. Od lvů. Byl šťastný a halasný.Něco vám ukážu, děcka. Zhypnotizuju lva, koukejte. Vidíte?
, volal. To se mu musíte takhle dívat do očí. Takhle. Jako já. Lev uzná mou převahu, a uhne očima. Musíte mít ten přímý pohled, tu odvahu. Musíte mu prostě očima dát najevo, kdo je tady silnější.
Kolem mého skorošvagra se shromáždili čumilové. Hlídali, kdo vyhraje: zda člověk nebo lev.Už uhýbá!
křičel skorošvagr. Vidíte? Už uhýbá!
A opravdu. Zdálky jsem viděla obrovské lví tělo, jak se pomalu otáčí bokem. Velmi pomalu. Spíš to vypadalo, že ho celá ta věc přestala bavit. Znáte kočky. Čumilové okolo hučeli a vyměňovali si názory na tu záležitost.Málo platný, lev je král zvířat,
slyšela jsem svého skorošvagra šťastně volat. Ale člověk je přeci jenom ještě nad ním – a ten lev to ví! Ten lev se poddá! Stačí ho zhypnotizovat. Hlavně nesmíte pustit ty oči,
volal švagr vítězně.
A pak se ze skupinky kolem švagra ozval jekot. Celkem společný. Zaostřila jsem. Skupinka se pohybovala velmi rychle. A přesto, dá se říct, pomalu. Nestihla to.
Ta sprška lví moče byla rychlejší. Pokropila všechny. Jako když kropíte trávník. A zábradlí jí vůbec nepřekáželo.
Tak to vidíte. Zdravím všechny lvy, čumily i skorošvagry.
