V rámci červnové prohlídky dobříšského zámku, když jsme se šourali zámeckými ložnicemi kolem starodávných, poněkud krátkých manželských postelí, říkala nám průvodkyně, že v době pozdního baroka spaly dámy ve svých postelích pololeže, se zády pečlivě podloženými polštáři; to aby si nepocuchaly své umné vysoké účesy.
Na tom samozřejmě není nic zvláštního.
Ale průvodkyně pokračovala: i pánové prý v době pozdního baroka spali ve svých postelích pololeže, se zády vystlanými polštáři. Spali tak i bez umných účesů. Proč? – Jednak poloha vleže byla spojena se smrtí – a té se báli; druhý důvod jejich opatrnosti byl prý strach, že když budou spát vleže, vytečou jim z hlavy přes noc jejich geniální myšlenky…
To je, co?
Já jsem schválně po prohlídce šla ještě jednou za průvodkyní a znova jsem se na ty pány ptala – a když mi znova říkala totéž, dívala jsem se jí upřeně do očí, jestli cukne.
Necukla. Myslela to vážně.
Tak jsem se zeptala, odkud tyhle informace průvodci mají. Prý z historického ústavu – tam prý se na základě studia ověřených historických pramenů zpracovávají materiály, které jsou poté průvodcům zasílány.
Uklidnilo mě to: I ověřené zdroje potvrzují, že to bylo už dávno: v době pozdního baroka. Dnes už je jiná doba: dnes už víme, že nic takového pánům určitě nehrozí…
