Příroda je ke mně milosrdná. Protože mi věnovala něco, co ti tupí doktorští utřinosové, ti mladí cucáci nazývají stařeckou vetchozrakostí.
Jako by nemohli prostě jen říct, že člověk po čtyřicítce vidí velmi dobře do dálky, ale na čtení si už musí vzít brejle.
Já vidím do dálky opravdu skvěle. Stále líp. I když si dám zrcadlo hodně daleko, vidím se v něm úplně ostře – až na to, že jsem tam taková malinká. Ale to nevadí; sluší mi to.
Jak vypadám zblízka, už dlouho nevím. Teda vidím se v tom blízkém zrcadle, ale tak jaksi obecně; detaily nezachytím. Takový zasněný, rozmazaný portrét tam vidím. Když se chci vidět ostře, musím si vzít ty brýle na čtení. To pak se pak vidím jasně, do všech detailů. Ale ty brejle zas zakrývají dost důležitou část obličeje, takže se vlastně taky přesně nevidím.
Proto už řadu let můžu žít v měkké, laskavé iluzi.
Vždyť říkám: příroda je ke mně milosrdná.
