Pyžamo s dvěma kapsama

Máme tu nového pána, řekly mi sestry v domově pro seniory, kam jezdím jednou týdně pracovat. Je fajn. Bude mu sto tři.

Odpoledne jsem se s ním šla seznámit.

Drobný pán v teplákách a v košili seděl z boku postele, nohy nedosahovaly na zem.

Představila jsem se. Zmáčknul mi ruku silou čtyřicátníka. A mluvil hlasitě.

Celý život jsem byl zdravý, říkal, a teď mě bolej kolena. Nemůžu chodit. A špatně slyším – tak někdy mluvím moc hlasitě. Nevadí vám, že jsem takovej hlasitej?

Nevadilo – naopak. Z nějakého důvodu jsem v jeho přítomnosti ožila. Zvedla se mi radost ze života, elán.

Sedla jsem si k pánovi na postel.

Bolej mě kolena a špatně slyším, zopakoval hlasitě pán. Nikdy mi nic nebylo, až teď. Tak si těžko zvykám. Taky mi teď teče z očí. Vidíte? To mi vadí. Z obou očí, vidíte? – Tak já si je musím vždycky – takhle –

Pán vytáhl zpoza sebe velký, úhledně složený plátěný kapesník a jemnými dotyky osušil mokré pramínky. Pečlivě, obřadně, napřed na jedné, pak na druhé tváři.

A já s tím mám problém… řekl. Protože kdybych já měl – já bych potřeboval tuhle pyžamo s dvěma kapsama, řekl. Protože to já bych si dal jeden kapesník tuhle do tý kapsy, a druhý tuhle do tý druhý.

Obřadně strčil fiktivní kapesník do fiktivní kapsy. Abych pochopila. Jeho košile žádné kapsy na bocích neměla.

A vždycky, když bych si potřeboval utřít oči, tak tady bych šáhnul touhle rukou, a měl bych ho, a tady touhle. A ten bych měl zas tady. Pro pravý oko tady, pro levý tady. Nikdy bych je nemusel hledat. A vždycky by stačily oschnout.

Zařídím to, zavolala jsem mu do ucha. To je maličkost. A donesla jsem mu pyžamový kabátek s dvěma kapsami na boku.

Tady máte! zavolala jsem mu do ucha. Vidíte? – Kapsa tady, a kapsa tady. A tady dva kapesníky.

Jé… rozzářil se. Tak to já teď budu – rozumíte? Jedno oko takhle utřu, a druhý oko… Vy jste tak laskavá… Ani nevíte, co jste pro mě udělala…

Šla jsem ještě k počítači napsat zprávu o pánově přání pro sestry, které pána budou převlékat ty dny, kdy já tam nebudu. Chtěla jsem ji nalepit na dveře pánovy skříně, aby na ni narazila určitě každá sestra.

Když jsem se s papírem a s lepenkou vrátila do pokoje, pán byl do půl těla nahý. Podařilo se mu svléci košili bez kapes a teď se snažil nasoukat své staré tělo do pyžamového kabátku s dvěma kapsami.

Pochopila jsem: chtěl mít své pohodlí už teď, za světla; ne až v noci. Pomohla jsem mu tedy do kabátku. Zapnuli jsme knoflíky a pán si vítězně zasunul do každé kapsy jeden kapesník. Podíval se na mě rozzářeně: Vidíte? – A střídavě kapesníky vytahoval a vracel do kapes.

Ani nevíte, co jste pro mě udělala. – Nevadí vám, že vás takhle obtěžuju?

Neobtěžujete, zavolala jsem mu do ucha. Je pěkné dívat se, jakou máte velkou radost z takové maličkosti.

Pán se rozplakal dojetím. Radost, ano, to je to, co mám. Radost. Taková radost. A vytáhl kapesníky.

Celý den, kdykoli jsem pak vešla něco zařídit do jeho pokoje, mě radostně vítal: obřadně vytahoval kapesníky z obou kapes a volal na mě: Taková radost. Taková.