To zábradlí
muselo stát
věčně
na krajíčku propasti
a strašně se bálo
že spadne dolů
neboť trpělo
závratěmi
zvláště v noci
to bylo zlé
neboť nemělo orientaci
A ve dne
do něj lidé
vráželi
a klidně se o něj
opírali
a tlačili ho tak
do pádu
neboť si nevšimli
že beton se odrolil
a zábradlí stojí
uvolněné
jen tak
na chodidlech trubek
že stojí
strachy
(Naděžda Slunská, báseň Příběh kovového zábradlí se sbírky Obrace)
