Bylo jich pět.
Nebo čtyři – nikdy si nemohly být jisté.
Stály u zábradlí.
Nebo seděly.
Na lavičce.
Nebo na zábradlí.
A bylo jim čtrnáct.
Nebo ne?
Ale to je jedno.
Nudily se.
A někdy, když se nudily, tak pozorovaly realitu.
Někdy.
Někdy ne.
Ale teď jo.
A realita jim to oplácela.
Někdy ne.
Ale teď jo.
II.
„Například to zábradlí tady,“ řekla Linda. „To zábradlí tady to má pěkně vymakaný.“
„Jak vymakaný?“ zeptala se Maruška. Lindu znala; věděla, co od ní může čekat. Ale stejně se zeptala. Protože co kdyby.
„No vymakaný!“ řekla Linda. „Když říkám vymakaný, myslím vymakaný.“
Maruška vzdychla. Neměla se ptát.
II.
„Ale jo, má to vymakaný,“ řekla Lucie. Linda ztichla. Maruška se po Lucii podívala.
„To zábradlí?“ zeptala se Evina. Evina se ptala bez obav.
Linda se na ni utrhla: „A o čem tady jakou dobu už mluvíme, ne?!“
Evina jen pokrčila rameny. Byla zvyklá.
Lucie řekla: „Hele, třeba já. Jak se o něj opírám zadkem, vidíte?“
Viděly.
III.
„No a?“ řekla Evina.
„No jak na něj já tlačím tím zadkem,“ řekla Lucie a otočila se, aby dohlédla na vlastní zadek. „Jak já takhle tlačím, jo? Jak péruju? Sledujete mě?“
Sledovaly.
„Tak to zábradlí péruje zpátky,“ řekla Lucie. A párkrát na zábradlí přitlačila zadkem. Zábradlí opravdu trošku pérovalo. Trošku jí ten pohyb vracelo.
„Vidíte?“ – řekla Lucie.
Linda se vítězně rozhlédla. „Vidíte?“ řekla.
IV.
„No a co?“ řekla Nina. Nina toho nikdy moc nenapovídala. Někdy se zdálo, že tam ani není. Ale teď byla.
„Co ´no a co´„, řekla Linda a podívala se po Lucii.
Ale Lucie mlčela. Mlčela a držela se oběma rukama zábradlí. Pak tiše řekla: „Kdybych já teď dokázala bejt rychlejší, a rychle, fakt rychle od toho zábradlí couvnout, tak ono by určitě chvíli ještě packalo. Chytalo by rovnováhu. Protože by se spletlo. Čekalo by, že já zapéruju, a já místo toho bych…“
V.
Nikdo nic neříkal. Jen Maruška. Maruška si nakonec nikdy nedala říct. Vždycky začala znova.
„Možná,“ řekla Maruška, „že jak lidi a zvířata jdou, tak věci o nich vědí. Jak ty lidi nebo zvířata rozrážejí při pohybu vzduch, tak ten vzduch oznámí těm věcem, že přicházejí, a věci se můžou aspoň připravit.“
Podívaly se na ni a zavrtěly hlavou.
Kromě Lucie.
Lucie řekla: „No.“ – A držela se zábradlí. Pevně, jako by měla upadnout.
VI.
„Musejí se připravit,“ řekla Maruška. „Aby ten nápor pohybu pak vydržely a aby nikdo nic nepoznal. Že si nejsou jisté. Že musejí vyvíjet protitlak.“
„A proč by vyvíjely protitlak, prosím tě?“ řekla Nina podrážděně. Nina bývala často protivná. Poznalo se to tak, že mluvila.
„Protože by jinak upadly,“ řekla Lucie. Sama vypadala, že co chvíli upadne.
„A proč by nemohly klidně upadnout?“ řekla Nina. Nina si někdy nedala pokoj. „Mně například tuhle upadla váza.“
„Ale tos do ní musela kopnout, ne?“ smála se Evina. Evině přicházely k smíchu občas nevhodné věci.
„Upadlo ti někdy zábradlí?“ zeptala se Lucie. Obličej měla bílý. Zábradlí pod ní se otřáslo.
VII.
„Kdyby lidi věděli, co musí takový kámen vydat energie, aby se zdál těžký,“ zasnila se Maruška.
„Nebo zábradlí,“ pomyslela si Lucie.
„Tak by co,“ řekla Nina.
„Určitě by na to chtěli jezdit třeba. Na tu energii. Nebo by z toho něco vyráběli,“ řekla Linda. Linda byla praktická.
„A ty věci by byly stále slabší, až by vůbec nemohly trvat tam, kde jsou, a nikdy by nebylo jisté, co kde najdete…,“ zasnila se Maruška. „Nikdo by nevěděl, kde je. Když by tam nebyly ty věci, co tam byly včera. Úplně by se ztratil v tom fyzickým světě. Všechno by bylo jinak. A pak by zabloudily i ty věci mezi sebou…“
„Já si nikdy nejsem jistá, co kde najdu. Hlavně ve svým pokoji. Nikdy tam nejsou ty věci, co jsem tam dala včera,“ řekla Evina a zasmála se.
VIII.
„To bude ale jinej případ,“ řekla Lucie a pustila se zábradlí. Chvíli packala, než chytla rovnováhu.
Zábradlí to ustálo docela normálně.
„Hele, já jdu domů,“ řekla Lucie. „Mně není nějak dobře.“
„Jak ´není dobře´?“ zeptala se Linda.
„Nevím. Tak nějak fyzicky.“
Holky vzdychly. Bez Lucie to někdy nemá cenu. – „Jdem taky, ne?“ řekly.
A šly.
IX.
Zábradlí se za nimi chvíli dívalo. Pak se tiše otřáslo. K zemi se snesla sprška rzi.
Beton se pohnul, jak se do něj trubky pevněji zavrtaly. Zábradlí znova srovnalo své úhly.
„Tentokrát to bylo o fous. Nemají rozum, holky nešťastný, pitomý. Jestli to tak půjde dál, tak někde něco… pokazej.“ Zábradlí se odvrátilo. Radši na to nemyslet.
X.
„Mám?“ zeptala se cesta.
„Tys to viděla?“
„Zbytečně riskuješ,“ řekla cesta.
„Jsou pitomý. Zapomenou.“
„Kdoví jestli.“ – Cesta se slastně protáhla.
„Třeba je brzo. Uvidíš.“
„Uvidím,“ řekla cesta. – „Hlavně ta jedna. Ta je zbytečně moc chytrá.“
„No. Ale ty ostatní nech.“
„Uvidím,“ řekla cesta ještě jednou. A vyšla za nimi.
XI.
Ze zábradlí upadl kousek zaschlé barvy. „Holky pitomý.“
Lucie v dálce packala. Nebylo jí dobře. Tak nějak fyzicky. Motala se jí hlava či co. Doleva, doprava, dopředu, zpátky…
Cesta se jí pod nohama tiše vinula. Doleva, doprava, dopředu, zpátky…
XII.
Čtvero dívčích zad.
Nebo patero?
Nikdy to nevěděly jistě.
Ale to bylo jedno.
Odcházely cestičkou.
A ta šla tiše s nimi.
Hlavně s tou jednou. S tou chytrou.
