Bylo jich pět.
Nebo čtyři – nikdy si nebyly jisté.
Stály u zábradlí.
Nebo seděly.
Na lavičce.
Nebo na zábradlí.
A bylo jim čtrnáct.
Nebo ne?
Ale to je jedno.
Nudily se.
A někdy, když se nudily, tak si vymýšlely příběhy.
Někdy.
Někdy ne.
Ale teď jo.
I.
„To by muselo bejt pěkně strašidelný,“ řekla Linda. „Ale fakt.“
Linda byla divná. To říkali všichni.
„Jak strašidelný?“
„No aby mě to bavilo. Třeba – koukejte: vidíte ty lidi, jak támhle jdou?“
„Myslíš toho chlapa s tou ženskou, jak se držej za ruce?“
„Jo. Jak už nás minuli. Jak se tak usmívali. Vidíte jim do ksichtu?“
„Jako teď, jo?“
„Jasně že teď!“
„No nejseš ty blbá? Jak jim můžem vidět do ksichtu, když už nás minuli? Když jsou zády?“
„No právě! A teď mi řekněte: jak víte, že ti dva touhle dobou… – sledujete mě?“ říkala Linda. „Jak víte, že ti dva touhle dobou ještě nějakej ksicht mají?“
II.
„Jako a co by měli mít.“
„No ne, rozumíš…“ – rozpálila se Lucie, – „jak ty můžeš vědět, že ten ksicht, co ti ukázali, když šli okolo, neměli jenom pro vlastní potřebu? Jako aby byl klid, chápeš?“
„Ne.“
„No pochop – třeba všichni lidi, co je potkáváš, tak když je máš uvidět zepředu, tak si shrnou kůži do tvaru obličeje. Rty přes zuby, vyroběj si víčka, řasy, srovnaj oči… Udělaj si obličej přes to, co tam maj normálně, ale co neukazujou.“
„A co neukazujou?“
„No já nevím – něco strašnýho, třeba rudou bezednou krvavou díru do jinýho světa, protože třeba to vůbec nejsou lidi, rozumíš? Třeba jsou tady mezi náma a –…“
III.
„No jo – koukej na ty dva. Nezdá se ti, že jdou nějak toporně? Že mají ztuhlej krk? A neotáčejí se. Ti by se teď neotočili ani za nic. Abysme je neviděly,“ zašeptala Maruška.
Lucie si odkašlala. „Kecy,“ řekla.
Všechny se podívaly na Lucii. Lucie měla autoritu, i když – pravda – i Lucie byla taky trochu divná.
„Máš to postavený na vodě,“ řekla Lucie. „Kdyby si vyráběli tvář vždycky před tím, než je někdo uvidí, tak by je prozradily zrcadla.“
Ostatní holky se po sobě podívaly. Lucie je chytrá.
IV.
„No ne – jasně!“ vykřikla Evina. – „Když by tě minuli, tak ty bys sice viděla jen záda, ale kdyby zároveň šli proti zrcadlu a ty by ses za nima otočila, tak bys viděla ten jejich krvavej chřtán v tom – …“
„Proč by proboha měli chodit proti zrcadlu? Vidíte tady snad nějaký zrcadlo?! Nejsou blbí, ne?“ ohrazovala se Linda.
„Počkej, já tomu rozumím!“ nedala se Evina. – „Oni by se sice mohli zrcadlům schválně vyhejbat – to je jejich nezadatelný právo – ale my bysme je mohly nachytat: jako že oni by nás minuli, já bych je předběhla, nenápadně nastavila zrcátko, ty by ses po nich jako ohlídla a koukla se jim přes rameno do toho zrcátka a tam bys viděla…“
Evina byla vždycky trochu blbá.
Chvíli bylo ticho.
„Třeba to tak máme všichni,“ zašeptala Maruška.
V.
„Jak – všichni?“ ozvalo se zděšeně.
„Třeba někdo v nás, kdo je my opravdu, má úplně jiný obličej, krvavou díru, ale stihne podvést i nás, je hrozně rychlej a kdykoli se podíváme do zrcadla nebo když se na nás někdo podívá nebo když si sami sáhneme na obličej, tak udělá, že na to nepřijdeme, udělá tu tvář, jak ji známe, ale mezitím, co si tam nesaháme ani nekoukáme ani se na nás nikdo nedívá, ani nás nikdo nefotí…“
Maruška byla vždycky takovej snílek.
VI.
„Jakože všichni vypadáme úplně jinak, než si myslíme?“
„Jo.“
Chvíli bylo ticho.
„Já slyšela o těch slepých sochařích, viděly jste to?“ řekla Nina.
„Co jako?“
„No ty busty, jak dělaj. Ty tváře,“ řekla Nina. – „Oni si napřed někoho tak jako osahaj, zapamatujou si ho prstama a pak vedle z hlíny udělaj tu tvář. A ta tvář je si docela podobná, vypadá dost jako člověk, i když oni samozřejmě nikdy člověka neviděli,“ vysvětlovala.
Lucie zavrtěla hlavou.
VII.
„A to by třeba byla někde nějaká slepá ženská,“ honem pokračovala Nina, „která by těma prstama viděla něco, co ty lidi zkoušej zatajit. Nebo co o sobě nevěděj. A ta socha, kterou by udělala, tak ta by to ukazovala. Tu zlobu, zášť, nebo že ten člověk krade a píše anonymní dopisy…“
„Jseš blbá nebo co?“ ozvala se Evina. – „Jak by se z nějakýho ksichtu poznalo, že píše anonymní dopisy?“
„Počkej…,“ zamyslela se Linda. „Jinak. Ona by si ta slepá sochařka osahávala ty lidi. Říkala by: ´Počkejte, panáčku, já si vás ošahám, ať vidím, jak vypadáte…´. – A jak by ošahala ten obličej, něco by v něm změnila. Že by ta vlastnost pak z něj trčela. Šklebila by se z něj.“
„Už by si nikdy nikoho nenašel…,“ zasnila se Maruška. „Nikdo by mu už nevěřil, že se s ním dá bejt.“
VIII.
„A co když by byla nějaká slepá ženská…,“ napadlo Ninu a zavřela na chvíli oči, „co by si takhle ošahávala ty lidi… Ale ona by vnímala úplně něco jinýho než ty ostatní slepý… Ona by tam vnímala úplně jiný tvary, strašný tvary, krvavou díru, ale vůbec by ji nenapadlo, že jsou to strašný tvary, protože vždycky byla slepá a vždycky vnímala jenom tyhle strašný tvary, takže by jí to připadalo normální, myslela by si, že takhle vypadají všichni lidi… Tak by se klidně smála, povídala by si s nima, a nevěděla by, že žije mezi zrůdama…“
Nina si pomalu přikryla tvář dlaněmi.
„Cože…?“ řekla Linda.
IX.
„Nebo by dokonce mohla…,“ pokračovala Nina mezi prsty, „bejt jako tamta sochařka… A třeba by to ani nechtěla, ale jak by ty lidi osahávala, tak by se jejich tvary měnily… tak jak opravdu ty lidi vypadají, a zároveň tak jak je vidí jenom ona, která je tak vidí svejma prstama jediná na celym světě…“
„Nejseš ty blbá?“ řekla Evina.
X.
Ale Nina si myšlenku nedala vzít. Přistoupila k Marušce. Jemně, konečky prstů se jí dotkla tváře. Usmívala se.
„Podívej, takhle…,“ broukla. – „Jenom prsty by se dotýkala a cítila by, jak ten člověk opravdu vypadá. Když si přes to nedává ten ksicht. Oči by ji nepletly. A třeba by ty prsty měly formovací moc.“
Holky se po sobě podívaly. Nina byla někdy vážně divná.
XI.
Ale Nina ten pohled neviděla; měla zavřené oči. Usmívala se a konečky prstů prozkoumávala Maruščinu tvář. Něžně. Opatrně.
Pak zvážněla. Prsty zrychlily a přidaly se dlaně. Přitlačily.
Pak Nina otevřela oči. Doširoka. Dívala se na Marušku. Na její tvář. Na své prsty.
„Co je…?“ zeptala se Maruška a s ostatními se překvapeně dívala na Ninu.
Ta před ní v hrůze ustupovala. Pak se otočila a utíkala po cestičce. Dohnala dvojici, vyhnula se jí obloukem, přikryla si tvář a klopýtala poslepu dál.
XII.
„Ona je vážně divná…“ řekla Maruška ostatním.
„No,“ řekly ostatní.
A tiše se dívaly na Maruščinu tvář: krvavou díru do jiného světa; bezedný chřtán. Maruška byla někdy opravdu divná.
XIII.
„Srovnej se radši, Maruško,“ řekla Lucie. Nevíš, kde tě kdo pozoruje.
Poplašeně se rozhlédly.
Maruška si honem srovnala tvář. Patou zahrábla trochu krve v písku.
XIV.
„Nina to občas trochu přehání,“ řekla ještě Lucie.
Ostatní pokývly; Lucie byla chytrá.
„Tak jdem, ne?“
„Jdem.“
Odcházely cestičkou.
XV.
Čtvero dívčích zad.
Nebo patero?
Nikdy to nevěděly jistě.
Ale to bylo jedno.
