I.
Olda si ho pamatoval, i když jen matně; ten člověk s ním měl občas společnou cestu do práce.
Společnou cestu do práce mělo s Oldou hodně lidí. Továrna byla veliká. Ráno šly po pěšině háječkem mezi poli lidí celé houfy. Lidi chrchlali a dívali se do země. Občas se pozdravili.
Tenhle člověk chodil sám. Nikoho nezdravil. Až dneska. Oldu.
II.
Dobrý den,
řekl. Nic víc. A podíval se. Normálně. Nebo spíš trochu – splašeně. Rozpačitě.
Dobrý…,
odpověděl Olda automaticky a šel dál. Když vás někdo pozdraví, tak odpovíte – to se tak dělá.
Až pak si toho člověka pořádně všimnul. Musel si ho všimnout.
Protože ten člověk se k němu připojil. Srovnal krok a teď šel, jako by byli dvojice. Dvojice přátel, či aspoň známých. Kdo je chtěl předejít, musel se na pěšině pracně vyhýbat.
To Olda neměl rád.
III.
A kdo by to měl rád – poránu, v šeru mezi chrchláním seznamovat se s cizím chlapem… Cizí lidi Olda nikdy neměl rád.
Ten člověk něco chce,
pomyslel si. Je divnej. Něco chce.
A taky že jo. Neznámý by zjevně rád začal řeč.
Olda radši přidal do kroku. A samozřejmě – to mohl čekat: neznámý popoběhnul a znova srovnával krok.
„Tohle nebude jen tak,“ pomyslel si Olda. „To mi ten den pěkně začíná.“
IV.
„To máme krásný den,“ řekl neznámý. „Takový slunečný.“
Olda neodpovídal. „To víš, že jo, zmetku,“ myslel si.„Začnu se s tebou bavit o počasí a máš mě. – Ticho budu.“
Neznámý zamyšleně dodal: „Ostatně to tady bývá vždycky.“
Olda se na něj bezděčně podíval.
„Tady…?“ ujelo mu.
„No,“ upřesnil neznámý. „A já vůbec netuším proč. – Vy to tušíte?“ obrátil se na Oldu s nadějí.
V.
Olda zapomněl na svou strategii. Bohužel.
„Co jako? A kde tady?“
„V tomhle háječku přece,“ řekl neznámý netrpělivě. „A to je taky jedna věc, která mě mate. – Vás to nemate?“
„Jako co?“ zeptal se Olda zmateně.
Neznámý ožil.
„Mate – viďte?“ zajásal. „Já to na vás vidím. Já to poznám, když je někdo zmatený.“
„No nazdar,“ ulevil si Olda.
VI.
Ale neznámý si toho nevšimnul. „No to mi řekněte!“ naléhal. „Proč je tady přitom tak krásný a slunečný den?! A proč to bývá tak často? Řekl bych skoro vždycky?“
Neznámý už skoro křičel.
Olda neodpovídal; nenapadalo ho co. „Do hajzlu,“ myslel si. „Cvok. To mohlo potkat jedině mě.“
Nenápadně se rozhlédl. Kdyby tak někdo známý… Přidal by se k němu a ten cvok by snad vycouval. Kdyby na něj byli dva. Nebo tři.
VII.
Ale nikdo známý poblíž nebyl.
„Když tu maj bejt, tak tu nejsou,“ pomyslel si Olda. Dokonce ani nikdo cizí poblíž nebyl. Všichni je buď dávno předešli, nebo se courali někde vzadu.
Byl tu s tím úchylem sám. A vrátnice ještě daleko.
„Cigaretu byste neměl?“ řekl tiše úchyl.
VIII.
Oldu zamrazilo. Cigaretu neměl. Možná kdyby měl, bylo by to lepší. Nabídnul by ji a získal by čas. Ale neměl. Nekouřil.
„Nekouřím,“ zachraptěl.
„Já taky ne,“ přikývl úchyl. „Kouření škodí zdraví.“
„Tak proč ode mě chce cigaretu?“ přemýšlel horečně Olda. „Tady něco nesedí.“
Totéž zřejmě napadlo i úchyla. Protože se plácnul do hlavy a pobouřeně zvolal:
„Tak proč si proboha říkám o cigaretu, když nekouřím už dobrých patnáct let! Nebo šestnáct? – Počkejte… Patnáct. Patnáct a kousek.“
IX.
„To už je hezky dlouho,“ řekl Olda zdvořile. Potily se mu ruce. Dal je do kapes.
„Viďte?“ řekl úchyl potěšeně. „Ale ty začátky bych vám nepřál.“
Olda mlčel. Bůhvíproč pocítil naději. Třeba je ten lump neškodný.
Chvíli šli mlčky.
„Možná to souvisí s potlačovanou chutí,“ řekl pak neznámý.
Olda sebou trhnul.
„Chutí na co?“ zeptal se a sám se své otázky polekal.
X.
„Na cigaretu přece…“ řekl neznámý. „Třeba po ní pořád ještě toužím. Toužím a nevím o tom. To tak bývá, ne? Že člověk po něčem touží a neví o tom a pak přijde chvíle a on…“
„On co?“ zeptal se Olda. Ale jen v duchu.
„A nemusí jít jenom o cigaretu,“ dodal neznámý.
„No právě,“ pomyslel si Olda. „To známe.“ – Vyndal ruce z kapes. Pro jistotu.
XI.
„Víte co?“ otočil se úchyl rozhodně k Oldovi. „Já se na to prostě zeptám doktora. Já si myslím, že tohleto ho bude zajímat – co říkáte?“
„To jo…“ řekl Olda. „Vy máte doktora?“
„Samozřejmě – vy ne?“
„Ne, bohužel,“ řekl Olda. „Ale asi ho budu potřebovat,“ pomyslel si. „Jestli to přežiju.“
„Bez doktora bych to nevydržel,“ řekl cvok.
Olda přikývnul. Bez doktora se to nedá.
XII.
„Jeho tyhle věci dost zajímají,“ řekl úchyl. „To jistě chápete.“
Chápal to.
„On říká: ´Hlavně se dobře dívejte. Dobře se na všechno dívejte a snažte si to zapamatovat. Každý detail je důležitý.´“
„To jo,“ řekl Olda.
„No ale – kampak s mojí pamětí…,“ povzdychl si úchyl. „Já to vždycky všechno pak zapomenu.“
Olda se neodvážil zeptat na podrobnosti. Co proboha zapomene. A co se děje před tím ‚pak‘.
XIII.
„Ale vás já si pamatuju. Vás jo,“ dodal úchyl a podíval se na Oldu. V jeho očích bylo – co vlastně bylo v těch očích…? – Olda to nechtěl vědět.
„A tak jsem se rozhodl,“ řekl úchyl. „Rozhodl jsem se.“
Narovnal ramena a zastoupil Oldovi cestu.
„Já jsem si vás vyhlíd,“ řekl.
Olda zadržel dech. Myslel si to. Dřív byli úchylové jenom na ženský. Ale to bylo dřív.
XIV.
A úchyl řekl odhodlaně:
„Řek jsem si, že až vás v tom háječku příště potkám – a to se teď stalo – tak že se přestanu konečně zdráhat a –“
Úchyl se rozhlédnul a pozvedl ruce.
„Tady jde o život,“ pomyslel si Olda. Mozek mu začal fungovat automaticky.
„Už tam budeme,“ skočil úchylovi do řeči. Vyhnul se těm rukám, odstrčil úchyla a přidal do kroku. Jakoby nic. Každé oddálení je dobré. Tady jde o život.
Úchyl se zmateně rozhlédl. „Kde budeme?“ zeptal se.
Pak dohnal Oldu. „Vidíte – na to jsem se taky chtěl zeptat: kam my to vlastně jdeme?“
XV.
„Nevím, kam jdete vy, pane,“ řekl Olda ostře, „ale já jdu do továrny.“
„Tady je továrna?!“ žasnul úchyl. „Ale to je výborné… To si musím zapamatovat. – A co vy tam budete dělat?“
Olda zuřil. Už se dávno přestal bát. Jestli si ten chlápek něco dovolí, dostane do držky. Na cvoky nemá čas.
„Já jsem si vždycky říkal – ‚chlapče, ti lidé asi jdou do práce…‘ – to je přece nejpřijatelnější vysvětlení celé té situace,“ řekl úchyl. „Ale jistě jsem to nevěděl.“
„Tak teď to víte,“ řekl Olda.
„No právě! To je dobře! To bude mít pan doktor radost!“
XVI.
„To jsem sám rád,“ řekl vztekle Olda. Rázoval čím dál rychleji. Úchyl mu sotva stačil. Ale snažil se.
Vrátnice se blížila.
Úchyl se poplašeně rozhlédl. – „A vy jste kdo?“ vykřikl naléhavě na Oldu a popoběhl.
„A vám je do toho co?!“
„Pochopte – ale já to musím vědět! Já si denně kladu tu otázku!“ – Úchyl lapal po dechu. „Proč právě tady? A proč právě vás?“
Olda ještě přidal.
„Kdo jste a co znamená ten háječek?“ křičel úchyl.
Olda mlčel a přidával do kroku. Už skoro běžel.
„A co znamenáte vy v mém životě?“ křičel úchyl. – „Něco přece musíme mít společného…“
Úchyl se rozplakal. Už nemohl.
XVII.
„Ještě toho kousek,“ pomyslel si Olda. „Brečet bude.“
Zastavil a otočil se. Úchyl zůstal stát. Po tváři mu tekly slzy.
„Poslyšte, pane, to stačilo,“ řekl Olda. „Mně je úplně jedno, co znamenám ve vašem životě a proč tady potkávám právě vás,“ řekl. – „Já bych vás, pane, nejradši nepotkával nikde – rozumíte?!“
Neznámý zalomil rukama.
„Ale vždyť já vás taky ne, pane,“ lkal. – „Ale ono už to je tolikrát… Tomu se nevyhnete – zkoušel jsem to!“
Neznámý se rozhlédl. „A já mám strach,“ řekl, „že když se vás nezeptám teď, tak se to zase nedozvím… Pochopte – já už mám strašně málo času…!“
XVIII.
Olda se zarazil. „Proč máte málo času?“
„Protože už je tady ta borovice!“
Olda se znova dal do kroku. Tohle nemá cenu.
„A jakmile se objeví tadyta borovice, tak je brzy konec, to já už znám!“ křičel cvok.
Olda jen zavrtěl hlavou. Už se nebál. Vrátnice byla nadosah. Prostě šel dál.
Ale úchyl ho oběhl a postavil se mu do cesty. „Pane,“ řekl. „Pane. Prosím vás.“
Olda se zastavil. Nedalo se jinak.
„Co chcete?“ zeptal se.
Úchyl ho vzal za ramena a podíval se mu do očí.
XIX.
„Proč se mi, pane, zdáte…?“ řekl mu do těch očí tiše.
„Zdám se vám – jaký?“ zeptal se Olda nejistě.
„Pořád dokola,“ řekl úchyl. Pořád dokola se mi zdáte. A jakmile se objeví ta borovice, tak já se vždycky z toho pitomého sna probudím,“ pokračoval zoufale. „Ležím v posteli a až do rána pláču. Bůhvíproč. A pak mám zkažený celý den. Nic do mě není. Prášky nezabíraj. A už se to opakuje jak dlouho. Ani můj doktor neví, co ten sen znamená… Ta borovice bude něčeho symbol – nemyslíte? Možná potlačené sexuality? Komplexu z matky? Doktor si myslí…“
Olda se zmateně rozhlédl. Nedaleko vrátnice stála borovice.
Lkaní náhle ztichlo. Vzduch se zachvěl a tlak rukou na ramenou povolil.
XX.
Ozvalo se tiché Puk… a Olda osaměl. Marně se otáčel.
Z dálky přibíhali k vrátnici poslední opozdilci.
