Žena

I.

Matka si jí všimla teprve teď. Ale všimla si jí docela mimochodem: jako by tu ta žena byla již dlouho, jenom jí předtím nikdo nevěnoval bližší pozornost.

Měla hnědou ošoupanou sukni a bavlněné punčochy.

Rozhodně tu musela být už dlouho mlčky trpěna a lhostejně vnímána koutkem oka. Přece kdyby se tu objevila teprve teď, někdo by určitě zareagoval! Přinejmenším matka by se určitě polekala a ozvala by se! Vykřikla by:

„Co tu děláte?! Kde jste se tu vzala?! Jak jste se sem dostala?! Kdo vás pustil do našeho bytu?!“

A ta žena by na to něco řekla a všechno by se vysvětlilo.

II.

Ale takhle… Nebylo proč křičet. Ta žena se tvářila, že všechno se vysvětlilo už dávno. Jako by už dávno bylo domluveno, že ona bude žít s nimi. Matka marně vzpomínala, kdy to s tou ženou domlouvali a proč. Náhle si nemohla vzpomenout, že by tu ta žena někdy nebyla. Nebo byla?

Žena se na matku zdvořile usmála. Zdálo se, že je ráda, že ji matka už vzala na vědomí; že ji vidí. Na silonové blůze měla mastný flek. Matka mechanicky opětovala úsměv.

Ta absurdita jí došla, teprve když si vzpomněla na minulost.

III.

„Neměla bys být pořád tak sugestibilní, tak nejistá…,“ napomenula se trpce. Je přece jasné, že ani ona ani její muž by nikdy nedali souhlas k tomu, aby s nimi bydlela takováto žena. Takováto. Zná přece svého muže. Tuhle by nesnesl. Tentokrát je už opravdu možné jen jediné vysvětlení: ta cizí žena v jejím bytě tentokrát neexistuje. A co neexistuje, to není nebezpečné. To ji učila už maminka ohledně bubáků.

Ta žena mezitím odešla do kuchyně. Klidně, rozvážně, jako by znala cestu. Jako by tu chodila už celá léta.

IV.

Matka šla za ní.

Žena se opírala o kredenc, zkřížené nohy, ruce složené na břiše. Když matka vešla do dveří kuchyně, žena se rozzářila.

„Halucinace, ještě k tomu taková tichá, ústupná, zdvořilá halucinace, ta neškodí. Buď sama zmizí – a bude klid, anebo zatím nezmizí – a je třeba si zvyknout,“ řekla si matka. Opětovala úsměv. Žena ji zdvořile pozdravila. Dokonce se snad jemně uklonila?

„Bude docela lehké si zvyknout,“ pomyslela si matka. Sama žasla, jak rychle si zvyká; jak lehce to bere: bez scén, nesnaží se nic řešit. Dělat rozruch. Starosti rodině. Pro takovou maličkost.

Žena měla velice sešlapané bačkory. Možná i platfus.

V.

„Koneckonců je výborné, že to dokážu brát s takovým klidem,“ říkala si matka. „Je vidět, že jsem už dospělá. Silná a zralá jsem. To jistě znamená, že se toho brzo i zbavím.“

Žena u kredence zřejmě na něco čekala. Nebo nečekala? Snaživě pozorovala matku. Až z toho měla pootevřená ústa a brada jí poklesla.

Matka zatnula zuby, vzpurně sklonila hlavu, jako by měla na čele výhružný roh, a vykročila ke kredenci. Potřebovala talíře, byl přece oběd.

Žena honem uhnula: hlavně nepřekážet. Úslužně, s milým, až trošku servilním úsměvem. Ve vlasech měla lupy a ty lupy padaly na kredenc.

„Vidíš, že to jde,“ řekla matka. Sobě i ženě.

VI.

„Pro koho je ten třetí talíř?“ zeptalo se dítě.

Matka se zarazila. Zvyk. Slušnost. Halucinace přece jíst nebude. A zaplaťbůh je to halucinace: dítě ji nevidí, ačkoliv mu stojí před nosem. Kdyby ji vidělo, tak by pozdravilo. Vždycky zdraví. A neptalo by se tak hloupě.

„Pro koho?“ opakovalo dítě.

Matka vylila jeden talíř zpět do hrnce.

„Spletla jsem se. Myslela jsem, že je neděle.“

„Dneska je čtvrtek,“ řeklo dítě důležitě. Jako by se ve čtvrtek mělo něco stát.

„Aha,“ odpověděla matka. „Vždyť já vím. Jez.“

VII.

„Nic nevíš,“ řeklo dítě.

„Co mám vědět?“ zeptala se matka.

„Nic,“ řeklo dítě a zasmálo se.

„Mlč a jez,“ řekla matka.

Začali jíst polévku.

Dítě srkalo.

Žena stála u kredence a upřeně se dívala matce do úst. Bylo to trapné.

Matka jí nenápadným gestem nabídla. Žena však s úsměvem zavrtěla hlavou. Nechce. Ale do talíře matce koukala dál.

„Není moc inteligentní,“ pomyslela si matka. Odvrátila se bokem, aby ji nemusela vidět.

„Ty se kroutíš,“ řeklo dítě. „Vyleješ polívku.“

„Nevyleju. Už ji mám snědenou.“

„Ale já ne. Vyleješ moji polívku, jak se kroutíš,“ řeklo dítě a rozhihňalo se. Ženě rovnou do obličeje. Té se potěšeně roztáhly rty. Taky se na dítě rozhihňala. Tiše; neozval se ani hlásek.

Matka ztuhla.

VIII.

Ale dítě už odvrátilo rozhihňanou tvář zpět k talíři. Tu ženu nemohlo vidět. Vůbec na její smích nereagovalo. Zabývalo se kolečkem mrkve. Mrkev nenávidělo.

Ženu to evidentně zasáhlo. Vypadala, že se rozpláče. Nebo pouhé rozpaky z toho, že se dítě od ní odvrací?

Matka se zlomyslně usmála. „A máš to. Však my si zvyknem. Obě.“

IX.

Když přišel manžel, žena už nikde nebyla. Matka si oddychla: konec komedie.

Stejně to poznal. „Jsi nějaká skleslá. Co je ti?“

Zapřela vše. Sbírala smetí z koberce.

„Nic. Co by bylo. Asi unavená.“

Když narovnala hřbet, pohladil ji. Povolily jí nervy:

„Celý den mám pocit, že mě někdo pozoruje. Těžko to snáším,“ řekla.

Muž přestal hladit a odvrátil se k oknu. Mlčel. Pak řekl:

„To buď ráda, že nejsi venku, mezi lidma. Já mám pocit – ne pocit, ale jistotu! – Jistotu, že mě někdo pozoruje, pořád, celý den. A taky že pozoruje. On se vždycky někdo najde, kdo pozoruje…“, říkal muž oknu podrážděně.

Litovala, že něco říkala. Snad nic nepoznal.

Kdyby se mu ta žena dál chtěla vyhýbat, bylo by všechno snazší.

X.

Ale ona nechtěla.

Ráno stála v předsíni, celá udýchaná, zpocená, jako by běžela, aby tu byla včas. Proč tak hnala? A odkud?

Manžel jako vždy spěchal do práce na poslední chvíli a vrazil do ní u dveří. Nebo nevrazil? Vyhnula se mu jen tak tak. Anebo on uhnul?

Rozhodně řekl: „Kruci…“.

Proč by jen tak říkal ‚Kruci…‘? Ale proč by neříkal ‚Kruci…‘, když pospíchal? Když člověk pospíchá, snadno ho něco rozčílí, ani neví proč. A řekne „Kruci…“. Nemusí hned do někoho vrazit.

„Co nadáváš,“ zeptala se. „Komu nadáváš?“

Ale bylo pozdě, už ji neslyšel, byl pryč.

XI.

„Nevadí,“ řekla si. „Vydržím do večera. Večer se to pozná.“

Když tu ženu manžel večer uvidí, pak lze na něm vysondovat, kdo to vlastně je.

Opatrně, aby nepoznal, že ona to neví – má-li to ovšem vědět.

Anebo ji neuvidí, a pak tím líp – nemusí nic vědět ani on ani ona. A v duchu se lze s halucinací vyrovnat, lépe než s živou osobou, kterou zná kromě ní každý.

Ano – takhle systematicky je třeba postupovat. V klidu, předem nalézt všechny možné varianty, a s těmi pak počítat. Řídit se zákonitostmi. Pak se dá vyřešit každá situace bez zbytečných hnutí mysli, bez skandálů. Nenápadně. S rozumem.

XII.

Matka se vrátila do pokoje. Žena chodila kolem nábytku s prachovkou. Matka dobře poznala tu prachovku: byla to ta samá.

Chtěla vykřiknout; co má co cizí ženská v jejím pokoji na jejím nábytku utírat prach?

Ale nevykřikla. Protože žena ji ještě nezahlédla. Bylo možno si ji tajně prohlédnout. Konala svou práci s obřadnou důkladností dobrých hospodyní a potichu, pro sebe si zpívala tu píseň. Matka dobře znala slova. Ale vydržela to. Potichu ji obešla. Pohladila prstem lesklou polici. Prst zůstal čistý.

„A v co jsi doufala?“ napomenula se. Těžce dosedla do křesla, až křeslo zapraskalo.

XIII.

Žena uslyšela zapraskání. Prudce se otočila, jako by ji to vylekalo. Matka v rozpacích pozdravila. Žena pokynula hlavou, mlčky, ale se známým servilním úsměvem. Pak se vrátila ke své práci.

Matka chtěla vykřiknout. Chtěla jí to zakázat, vytrhnout jí prachovku z ruky a udělat to sama.

Pak si uvědomila: „Už jsem to udělala sama – proto tam není žádný prach…“

Ulevilo se jí. Ještě že tak. To by nemuselo dobře skončit – přetahovat se s halucinací o hadr. Když se dělá moc výrazných pohybů, situace se stává nepřehlednou. Neví se pak, co je pravda a co sen.

Žena pečlivě utřela poslední polici, vytřepala prachovku z okna a složila ji do malého čtverečku.

„Jestlipak si pamatuje, kam to patří?“ blesklo matce hlavou a snažila se na to místo nemyslet. Aby to ženě neusnadňovala. Začalo ji to bavit.

Ale žena věděla. Rozvážně uklidila prachovku a vrátila se do kuchyně, na své oblíbené místo u kredence. Nohy překřížené, jako baletka, opřela se ramenem o kredenc a servilně se na matku usmála.

„Sladká jseš jak cumel,“ pomyslela si matka. „Nic naplat. Je třeba zjistit zákonitosti.“ – Opětovala úsměv a zvedla se z křesla.

XIV.

Nabídla ženě židli. Žena se potěšeně usmála; vážila si té cti. Opatrně, jako by se bála, že židli poškodí, se posadila.

Sedadlo se prohnulo; nic víc. Židle vydržela.

Žena se uklidnila, sedla si pohodlněji a vrhla opět na matku široký servilní úsměv. Čekala. Nebo nečekala? Jen tak hloupě zírala?

Matka si dodala odvahy. – “ Kdo jste?“ zeptala se. Šeptem, samozřejmě, aby ji dítě v pokoji neslyšelo.

Ale ani žena ji zřejmě neslyšela. Jen se rozpačitě, či spíš podivně upejpavě usmála, pokrčila rameny a dlouze pohladila ukazováčkem hranu stolu.

„Co tu děláte?!“ usilovně zašeptala matka.

Žena se potichounku rozhihňala. Opět pokrčila rameny a pohladila prstem stůl. Stydlivě sklopila oči.

„Ona je úplně blbá…“, uvědomila si matka. Koneckonců ten široký úsměv tomu nasvědčoval. Ale jen tak vzdát to nemohla.

XV.

„Rozumíte mi?“ zeptala se.

Žena rozzářeně přikývla.

„Zaplaťpánbůh. – Proč tu jste?“

Opět stydlivý úsměv a krčení rameny.

„Mami?“ ozvalo se z pokoje.

„Hned, hned!“ odpověděla matka. Naklonila se k ženě a horečně jí šeptala do tváře:

„Nehnete se z kuchyně. Na nic nesáhnete. To není vaše. A nebudete rušit.“

Matčiny sliny přistávaly ženě na tváři. Žena se zřejmě polekala. Rychle kývala, ale nezdálo se, že by chápala, o čem je řeč. Vyplašené slaboduché stvoření.

„S kým to mluvíš?“ zeptalo se dítě.

XVI.

Matka odskočila od židle a otočila se. Dítě se jí dívalo zpříma do očí.

„Nemluvím.“

„Mluvila jsi. – Mluvila. – Mluvila!“

„Ty dobře víš, že jsem nemluvila,“ řekla matka. „Co chceš.“

„Napít.“

Matka podala dítěti vodu.

Žena od kredence rozzářeně pozorovala, jak dítě pije. Pak se na matku mile usmála. Jako by se před chvílí vůbec nic nestalo.

XVII.

Když přišel manžel, žena už nezmizela. Podle příkazu se držela v kuchyni. Seděla u stolu, bradu v dlaních a s neměnným úsměvem pozorovala, jak matka připravuje večeři.

Nebylo příjemné cítit ten cizí pohled v zádech; matka se prudce otáčela. Vždy znova ale narazila na ten úsměv. Při setkání s jejíma očima se vždy ještě servilněji rozzářil a žena jí vždy znova pokývla vděčně na pozdrav.

„Úplně blbá,“ pomyslela si matka. Už ji to dost znechucovalo. Ale bála se.

XVIII.

Talíř s večeří pro manžela přesto postavila na stůl rovnou před ni.

„Aspoň uvidíme, co se to tu na mě zase zkouší. Třeba to není halucinace. A třeba není tak úplně blbá, jak se dělá,“ pomyslela si.

Napjatě čekala na reakci manžela.

Ale ten se hrnul k večeři stejně neomaleně jako každý den. Dopadl na židli tak rychle, že žena uskočila na poslední chvíli. Sukni si musela zpod mužova stehna silou vytrhnout. Skočila do svého koutku u kredence a vyděšeně se dívala po matce. Provinile se krčila u zdi a bylo vidět, že zůstává v kuchyni jen s největším sebezapřením. Rukou si uhlazovala a čistila sukni od dotyku mužova stehna.

„Konečně se přestala smát,“ uvědomila si matka.

XIX.

Manžel nezúčastněně srkal polévku. Pak zvedl hlavu. Usmál se na matku. Úsměvem širokým, bezelstným, známým: stejným, jako byl úsměv ženy.

Matka si přitiskla prsty na oči.

„Je ti něco?“ zeptal se manžel.

„Unavená.“

Manžel vsrknul polévku. Srkal polévku i tehdy, když byla studená.

XX.

V noci matka nemohla usnout.

Žena ano. Spala vsedě, v kuchyni, oblečená k odchodu, hlavu položenou na stole. Ve spánku ji servilní úsměv opustil. Vypadala jako každý jiný člověk, kerý usnul, aniž si mohl lehnout, a který má zlé sny.

Z koutku úst jí vytékal na stůl pramínek slin a měla pomačkaný obličej.

„Halucinace. Hnusná,“ pomyslela si matka.

„Mohla bych ji zabít,“ napadlo ji. „Nikdo by se to nedozvěděl, vždyť mrtvolu bych viděla jenom já. Lidi by jí sypali v kontejneru odpadky na hlavu, protože by ji neviděli. Popeláři by ji odvezli. Halucinace musí být lehká; nesla bych ji ze schodů snadno jako rohlík.“

S hrůzou si uvědomila, že to ví s jistotou, jako starou zkušenost. Takový nesmysl.

Žena zaúpěla ze spaní. Z pramínku slin se udělala na vikslajvantu loužička.

XXI.

Matka rozložila kuchyňské křeslo a přinesla těžkou vlněnou deku.

Pak vzbudila ženu. Položila jí ruku na rameno. Prvně se jí tak dotkla; všimla si, jak je to rameno plné a tuhé, jako rameno kteréhokoli člověka. Ale nevyděsilo ji to. Jako by to dávno věděla.

Žena se probudila. Provinile vyskočila a na tváři se jí okamžitě objevil servilní úsměv.

Matka ukázala na křeslo. Žena se neodvažovala pochopit. Matka pokrčila rameny a vrátila se do ložnice. Mluvit se jí nechtělo. Nutit tě nebudu.

XXII.

Ráno byla sobota. V sobotu samozřejmě vstalo první dítě. Jako vždy. V polospánku zaslechla matka jeho ječení.

„Ta ženská!“ vzpomněla si. „Že by už?!“

Vřítila se do kuchyně.

Na rozloženém křesle žena ještě ležela, přikrytá těžkou štípavou dekou. Třeštila oči na matku a zřejmě se nemohla strachy pohnout.

„My máme návštěvu!“ vřeštělo dítě nadšeně.

„Vidí ji!“ blesklo matce hlavou.

„Tak kde je, kde je?“ hopsalo dítě po kuchyni.

„Kdo?“ hlesla matka.

XXIII.

„Strejda Tonda!“ křičelo dítě. A prudce skočilo na rozložené křeslo.

„Jak šikovně,“ uvědomila si matka. „Té ženské rovnou do klína. Schválně.“

Ale žena byla stále plná děsu z matky. Dítě na klíně považovala za své další provinění. Vyskočila tak prudce, že s dítětem spadlo na bok i rozložené křeslo. Ozvala se rána.

Žena vletěla ke kredenci a přitiskla se ke zdi, aby si kryla záda. Divoce pozorovala matku, jako když zvíře čeká útok nepřítele.

„Au,“ řeklo dítě vyčítavě. Ale kredenc ho nezajímala.

„Vidíš, co děláš,“ řekla roztržitě matka. Pozorovala ženu a její strach v ní provokoval touhu skutečně zaútočit. Třeba by se to ještě dalo stihnout. Zastavit to. Ale co vlastně? Její vlastní myšlenky ji mátly.

„Tak kdo tu spal?“ zakňouralo dítě. „Strejdo…“

XXIV.

„Nikdo,“ řekla matka. „Já. Nemohla jsem v ložnici usnout. Tatínek moc chrápal.“

„Ach jo,“ vzdychlo dítě. „Tatínek nechrápe.“

„Chrápe.“

„Nechrápe.“

„Já nikdy nechrápu,“ ozval se manžel z koupelny. „Nikdy sis nestěžovala.“

„Tak si stěžuju teď!“ vykřikla matka. -“ Dejte mi všichni pokoj!“

Utekla do ložnice a práskla za sebou dveřmi. Na posteli si přikryla hlavu polštářem. Hrkavě vzlykala. Nemohla to zastavit.

„Měla jsem se zamknout,“ napadlo ji. Ale nikdo za ní nešel.

Uklidnila se tentokrát za hodně dlouho. Vstala a přihladila si vlasy. Musí připravit snídani. Je důležité dodržovat zavedené zvyky. Ostatně manžel si nikdy sám ani chleba nenamazal.

Opláchla si obličej. Stejně to moc nepomohlo, ale to bylo jedno; do hodiny otok očí splaskne.

Vešla do kuchyně, jako by se nic nestalo.

XXV.

„Vy snídáte?“ vyhrkla.

Manžel četl noviny nad hrnkem kouřícího čaje. Okusoval topinku. Vůně česneku se linula kuchyní. Dítě chroustalo křupavý krajíc hlasitě jak králík mrkev. Mlčeli.

„Tatínek nechrápe,“ vzpomnělo si dítě.

„Bodejť,“ ozvalo se za novinami.

Nikdo neodpověděl.

Žena stála u kredence a utírala si mastné ruce do sukně. Matka poznala tu sukni. To nebyla ta hnědá! Strachy se jí rozbušilo srdce.

XXVI.

„Proč nám taky někdy neuděláš topinky?“ vykřiklo dítě.

Matka se znovu podívala na ženu.

„Kdo je dělal?!“ zeptala se jí.

Žena mlčela. Připitoměle se usmívala, jako by nerozuměla otázce; její nebezpečnosti.

„Táta! Táta! Táta umí topinky! A ty neumíš!“ řvalo dítě.

„Umím,“ řekla matka.

To nebylo taktické; o evidentních věcech přece nemá cenu debatovat – to už věděla. Udělala chybu a dítě jí využilo.

„Neumíš!“ pustilo se do debaty. „Tak proč jsi je nikdy nedělala?!“ útočilo.

„Dělala.“

„Nedělala.“

„Maminka dělala topinky ve čtvrtek,“ řekl otec a zamíchal si čaj.

Dítě na něj s úžasem pohlédlo. Matka taky. Ve čtvrtek?

XXVII.

„Vem si,“ řekl otec. „Opravdu bys je měla někdy udělat. Zvládla bys to. V jiných rodinách je také dělají.“

Matka si vzala topinku a podívala se na ženu. Žena pokývla a servilně, potěšeně se na matku usmála. Jako by to, že si matka vzala topinku, považovala za matčin závazek.

„Tatínek nechrápe,“ vzpomnělo si dítě.

„Bodejť,“ řekla matka.

„Maminka přece ví,“ opakoval otec dítěti. „Jak tě mohlo něco takového napadnout. Nikdy si přece nestěžovala.“

XXVIII.

Snídaně pokračovala jako obvykle. Dítě vylilo čaj a bylo bito, protože se neopařilo a nebylo tedy potrestáno samo.

Matka se dala do nádobí. Tolik nádobí. Takhle je to vždycky, když se manžel rozhodne udělat topinky.

Myla nádobí a koutkem oka pozorovala zpražené dítě. Nemluvila s ním a dělala, že si ho nevšímá. Musí se přece jednou už naučit nevylévat čaj.

XXIX.

Dítě už přestalo brečet. Potýkalo se s tkaničkama. Matka ho po očku pozorovala s rukama ve dřezu.

„Dělá to blbě, zase blbě,“ pomyslela si.

Podívala se po manželovi. Nebyl za novinami vidět.

„Zase nevnímá. Je tam vůbec?“ vzdychla. „Zase si budu muset utřít ruce já a jít ty tkaničky zavázat. Jako bych neměla dost svého.“

Ruce ve dřezu zrychlovaly. Ale to bylo v pořádku; tak to bylo vždycky, když měla vztek.

Aspoň čekala, až ji dítě slušně o pomoc požádá; zatím honem domývala zbylé hrnky, s očima sklopenýma k dřezu.

Ale dítě si netroufalo, po případu s čajem. Bylo ticho a nikdo matku o nic nežádal. Matka zvedla oči od práce.

XXX.

Dítě stálo u kredence. Matka jasně viděla, jak se podívalo ženě zpříma do očí a žena dítěti. Dítě mlčky, gestem požádalo o pomoc s tkaničkou.

Žena pokývla s vážnou tváří, bez servilního úsměvu. Poklekla a zavázala dítěti botu. Pak druhou. Za tu dobu se ani jeden z nich na matku nepodíval, a jejich pohyby byly klidné, vážné a pomalé, jako by to patřilo k nějakému obřadu.

Pak žena vstala a opřela se o kredenc. Hleděla na dítě s podivně zasněným výrazem. Matka ho poznala. Roztřásla se: „Už to přišlo.“

Dítě ženě mlčky poděkovalo. Pak se na sebe vážně usmáli. Nebylo pochyb, že se spolu už velmi dlouho a důvěrně znají.

„Ty ji vidíš?“ zeptala se matka přiškrceně. Konečně mohla mluvit.

XXXI.

„Koho?“ zeptalo se dítě překvapeně.

„Tu ženskou.“

„Jakou?“ nechápalo dítě.

„Tu, která ti zavazovala tkaničku,“ řekla matka unaveně. Už to přišlo.

„Tys mi zavazovala tkaničky,“ řeklo dítě.

„Nezavazovala.“

„Zavazovala! Vždycky zavazuješ!“

„Nezavazovala,“ řekla matka a utřela si ruce. „Měla jsem přece mokré ruce.“

„Ty dobře víš, že zavazovala,“ řeklo dítě.

„Já to nebyl určitě,“ řekl otec. – „Muselas to být ty.“

„Tak vidíš,“ řeklo dítě vítězně. „Že zavazovala.“

„Nezavazovala!“ vykřikla matka.

„Zavázal sis je sám, já tě viděl,“ řekl otec. „Koukej se mamince do očí, když s ní mluvíš. A příště nelži.“

Dítě mlčelo. Debata byla pro něj dávno u konce. Usmívalo se na ženu. Stejně pitomě jako ona na něj.

„Tak přece to přišlo,“ pomyslela si matka. Nohy se jí podlamovaly. Opřela se o kredenc a zavřela oči.

XXXII.

„Ty sis vzala tamtu sukni, maminko,“ řekl pak otec ženě a usmál se.

Žena se na něj taky usmála. Na matku se už ani nepodívala. Jako by na ni zapomněla, prošla kolem ní a sedla si na matčinu židli.

Pak začala tiše zpívat tamtu píseň. Dítě se přidalo a potom i otec.

Zpívali potichu tu pomalou píseň beze slov a do taktu se kývali. A zase byli v kuchyni jen tři.