Súfijské tance tančí Mistři – a pak také my jako děti: točíme se, točíme kolem své osy, točíme se s rozpřaženýma rukama, a pak padneme rozesmátí na zem na záda a bez vlády a bez myšlenky díváme se do nebe…
Toto jsem před několika lety zažila, toto mě tvarovalo:
Ten Mistr byl muž tak čtyřicetiletý a přivedla ho s sebou cizokrajná žena, žena s bleděmodrýma očima, ve kterých bylo tolik světla, že bylo vidět dno, které bylo prázdné. A já tam seděla a dívala se.
A ten muž stál a měl kytaru a hrál nám písně, které složil, a zpíval lehkým, šťastným hlasem a při zpěvu se pomalu otáčel kolem své osy, pořád se otáčel, obřadně a pomalu, tak jak se patří u súfijských tanců. A jak se otáčel, zvuk kytary a zpěvu slábl a pak se zase vracel ten zvuk kytary a zpěvu a tvář toho muže přicházela do světla a pak pomalu mizela ve stínu, aby se znova vynořila a znova mizela.
A jedna polovina tváře toho muže byla velmi krásná, krásná a dokonalá, a druhá polovina tváře nebyla žádná. Jen zbytky kostí zašité do vaku z kůže. Možná mu někdo kdysi – nebo on sám sobě – ustřelil půl obličeje. Nebo rakovina, zhoubné bujení. Nikdo se ho neptal.
A on tam teď pro nás pomalu tančil, lehkým, veselým hlasem zpíval své vlastní písně. Zpíval o šťastném tancování mezi životem a smrtí, o svém tanci ve světle a na loukách, o svém putování krajinou, o tom, jak moc je v světě šťasten, jak je rád, že je mu dovoleno žít.
A jak se tak otáčel při svém tanci, dokonalá krásná polovina jeho tváře znova a znova vstupovala do světla a pak mizela do stínů, nahrazována znetvořením, které mizelo do stínů, nahrazováno krásou a dokonalostí. Jenom ta píseň zůstávala stejná. A to otáčení. A možná ještě něco. Střed otáčení.
