Čas prvních tanečních není pro řadu mladistvých časem růžovým, tak jak si to představují jejich maminky. Já například jsem v tanečních každý týden zvracela. Strachy. Vlezla jsem do brány, oči vytřeštěné, pomalu sestoupila po schodech k sálu a rychle zahnula na záchod.
Když jsem vyšla ven, oči zarudlé, přišly otázky: Jseš v pořádku?
Samozřejmě,
odpovídala jsem. – Můj strach byl moje velmi osobní věc. Byla jsem si jista, že jsem ošklivá, nemožná a nešikovná. A že pro mě nikdo nepřijde.
To se dělo často, že pro mě nikdo nepřišel. Podle fotek nelze poznat proč: byla jsem nádherná, jemná, něžná, útlá a vůbec. Ale to záření… – Nejsem si jista, jestli jsem byla sexy. Může být sexy člověk, který se zrovna vyzvracel hrůzou a s těmito pocity vchází do sálu?
A teď změna – čtyřicet let poté:
Jedna z mých kamarádek – přibližně můj věk – dávno po padesátce a dávno po době, kdy se dalo mluvit o útlosti.Rozsochatá žena,
řekl by Werich.
Křesla vyplňuje celá. Do křesílek si nesedá.
No. Ale to nevadí; je totiž taky dávno po době, kdy se bála tanečních.
Řekla mi: Byla jsem v hospodě včera.
Ano?
Nemůžu dělat. Mám kocovinu.
Proč chlastáš?
ptala jsem se.
Ohradila se: Já? Já jsem si nekoupila ani jedno pivo…
Jo? Tak z čeho máš kocovinu?
To mi platili…
Kdo?
Posílali mi z okolních stolů – panáka za panákem… Přece je neurazím… Napřed jsem odmítala, ale to nešlo pořád…
Proč ti posílali panáka za panákem?
Nevím. Prostě posílali.
Cos dělala? Řekni!
Já? Nic… – Já jsem jenom seděla… A jedla ten šlehačkový pohár…
Došlo mi bleskurychle; znám ji. A polilo mě horko závisti.Ukaž!! Ukaž, jak jsi jedla ten šlehačkový pohár!!
No jak; jak se jí šlehačkový pohár? – Normálně…
Chvíli se přede mnou ostýchala, protože ve skutečnosti je plachá – žádná komediantka. Pak se zasnila. Tiše se usmála, vyndala si z kafe lžičku a začala pomalu jíst fiktivní šlehačkový pohár.
Bodlo mě ve slabinách. Nejenže jsem dostala chuť na šlehačkový pohár; dostala jsem chuť na – na věci, na které jsem v žádné kanceláři, v které jsem kdy v životě seděla, chuť nikdy neměla. Které by mě předtím ani nenapadly.Takhle se jí šlehačkový pohár?
vykřikla jsem. Víš ty, co děláš?
Zasnila se. ´Až mě bodlo ve slabinách,´ ozval se ten u vedlejšího stolu…,
řekla.
Neměla jsem slov. Jen jsem na ni tupě čuměla. Podívala se na mě. Její smích se rozlehl až do prvního patra. Jako obvykle. Až křeslo praskalo.
Tak. Takhle se září, dámy.
