I.
Venku byla už skoro tma. V zimě se stmívalo brzo.
Lampa ozařovala křeslo a v něm seděl tatínek.
Sedával tak skoro každý večer. Vždycky když to stihnul. Sednul si a vyprávěl pohádku.
Holčička ležela v postýlce. Pyžamo ji lechtalo za krkem, ale ona se nepohnula. Dívala se na tatínka.
A tatínek vyprávěl. Tatínek uměl vyprávět.
„Byla temná noc,“ říkal. – „Nikdo ještě netušil, co se stane.“
II.
„Měsíc té noci vůbec nebyl,“ říkal tatínek. „Ale to nikdo nevěděl. Počítali, že je schován pod mraky. Ale nebyl. Mraky tam byly, ale měsíc pod nimi ne. Zmizel. Prostě odešel. Každý by na jeho místě odešel, kdyby mohl. Ale žádný nemohl. A to bylo ještě to nejmenší. – Protože…,“ řekl tatínek a naklonil se v křesle.
Jeho tvář se octla ve stínu.
Holčička nepatrně pohnula nohou pod peřinou. Opatrně. Aby si toho nikdo nevšiml.
Pyžamo svědilo pořád víc. Bylo horko. Ale je lepší zůstat pod peřinou – to věděla. Pod peřinou je to bezpečnější.
„Lidi si žili jako by nic. Vařili, děti psaly úkoly, psi štěkali. Pravda – štěkali trochu víc, a taky vyli,“ říkal tatínek a trošku se začal v křesle komíhat. Tam – zpátky. Tam – zpátky.
III.
„Lidi si mysleli, že ti psi vyjou na měsíc, ale měsíc tam nebyl – to už víme. Ti psi vyli na něco jiného.“
Tatínek se zavrtěl v křesle. Holčička se nevrtěla nikdy.
„Na někoho!“ zdůraznil tatínek.
Odmlčel se a pak začal tiše výt. Napřed jako z velké dálky; pak zesílil.
Maminka v kuchyni se usmála. – „To je přece pošuk…“, myslela si. – „Nikdy nebude normální.“
Ale holčička se neusmála. Holčička zůstala vážná. Jen se jí trochu pohnul spodní ret.
Tatínek si toho všimnul. Vždycky si všímal takových věcí. Ale dělal jako by nic.
IV.
Vytí ztichlo. Tatínek mlčel.
Holčičce se tlačily do očí slzy. Zavřela oči.
Tatínek pokračoval:
„V tom lese – ty víš, ve kterém. – V tom lese, jak tam z těch stromů někdy v noci koukají ty divné hlavy, co se ve dne proměňují ve staré suky po větvích,“ řekl tatínek.
Holčička věděla, ve kterém.
Ale nekývla.
Tiskla víčka k sobě.
V.
Tatínek pomalu zvyšoval hlas.
„Tak v tom lese se té noci něco dělo. Někdo vstával. Někdo se probouzel,“ říkal tatínek. – „A ten les to věděl. Hlavy byly dnes obzvlášť neklidné. Rády by utekly, ale nemohly. Otáčely se po sobě a šeptaly si to. Šeptaly si tu zprávu.“
Tatínek taky šeptal.
Holčička opatrně, po milimetrech otáčela hlavu na bok. Ke stěně. Tam otevřela oči.
Na stěně byla slaměná rohož a na ní různé rozmazané tvary.
Některé holčička znala – byly tam už včera. A předtím.
Ale některé tam předtím nebyly. Ty přišly teprve před chvílí.
A další přicházely.
VI.
Tatínek mlčel. Asi ještě nevěděl obsah té zprávy, kterou si ty hlavy mezi sebou předávaly. Ale on na to brzo přijde; znala tatínka. Vždycky na to přišel.
Už se to nedalo vydržet. Po tvářích jí stékaly slzy.
Z kuchyně přišla maminka.
Vždycky přicházela touhle dobou. Utírala si ruce do utěrky.
Ale to holčička neviděla. Dívala se do zdi, na slaměnou rohož, a tiše plakala.
Skrz slzy se tvary na rohoži rozmazávaly ještě víc.
Některé se pohybovaly, ale skrz slzy nebylo přesně vidět, které.
VII.
„Já vím, jak zněla ta zpráva,“ řekl tatínek.
Holčička zadržela dech.
Ta zpráva, kterou si šeptaly ty vyděšené hlavy, pokračoval tatínek. – „Koulely zoufale očima, snažily se vyprostit ze stromu, ale nešlo jim to. A pak už křičely: ´Přijde drak a všechny sežere!´“.
Tatínek vyskočil z křesla a prudce se rozmáchl.
Holčička sebou škubla a vykřikla.
Tatínek otevřel doširoka pusu a zařval. Jako drak.
Bílé zuby se zaleskly ve světle lampy.
Holčička si zacpala pusu hřbetem ruky.
Jak se tatínek rozmáchl, shodil lampu, ale naštěstí ji cestou stačil zachytit. Znovu ji postavil.
Světlo letící pokojem zase přistálo. Zuby zmizely.
Tvorové z rohože se blížili.
VIII.
„Ty jsi se zbláznil“, řekla maminka.
Tatínek se otočil. Nerad.
„Pořád ji děsíš. Podívej, jak se bojí“, řekla maminka.
„Nebreč,“ řekla holčičce. – „Je to jen pohádka. Příběh. Táta blbne.“
„Je přecitlivělá,“ řekl tatínek podrážděně. – „Nemůže si všechno tak brát. Musí se připravit na život. Že není snadnej.“
„Ale tohle není život, co ty jí tady vykládáš“, řekla maminka a urovnala peřinu. – „Nebreč. Spi a nebreč.“
Stíny na slaměné rohoži se vlnily čím dál rychleji.
„Jak to že to není život – je to přesně ten život, který je teď svým mozkem schopna pochopit!“ – křičel tatínek.
IX.
Holčička už to nevydržela. Plakala nahlas. Rozmazávala si slzy po obličeji. V pláči lapala po dechu.
Tatínek rázoval po pokoji.
„Celý život ji rozmazluješ. Zametáš jí cestičku. Brečí pak pro každou pitomost. Pořád jenom brečí a brečí.“
Maminka nervózně urovnávala rohy peřiny. Holčička si sedla. Snažila se nadechnout.
„Lež!“ – vykřikla maminka. „Lež a spi!“
Holčička si okamžitě lehla, ale nespala. Ani plakat nepřestala. Chtěla, ale nemohla. Vzlykala a vytřeštěně pozorovala dveře.
X.
„Ona má jen fantazii,“ řekla maminka tatínkovi. – „Velkou fantazii. S tím musíš počítat. Všechno prožívá.“
„To není fantazie, to je rozmazlenost!“ – křičel tatínek. – „Holka nic nevydrží a ty tomu říkáš fantazie!“
Holčička dávno neposlouchala, co rodiče říkají.
Držela si peřinu těsně pod bradou a vytřeštěně zírala na dveře. Snažila se zachytit ty zvuky na chodbě.
XI.
„Maminka říká, že máš fantazii,“ obrátil se tatínek na holčičku. – „Tak promiň, že jsem ti něco říkal. Že jsem ti vykládal pohádky. Už nebudu. Slibuju, že už nebudu. A žádný drak nepřijde a nesežere vůbec nikoho. – Spokojená?!“
Tatínek se obrátil k mamince. – „Ty taky spokojená?“
Maminka jen zavrtěla hlavou.
Ale holčička se na ně nedívala.
Dívala se na dveře.
Chvěly se.
XII.
Pak se rozrazily a přišel drak.
Přišel a všechny sežral. Krev stříkala. Kosti drtil mezi zuby.
Pak zařval a shodil lampu. Ale stačil ji zachytit. Světlo letící pokojem zase přistálo. A stíny na rohoži se pomalu začaly vzdalovat.
Drak ještě chvíli zmateně postával uprostřed zpřeházené místnosti.
Pak se po sobě překvapeně podíval. Užasle se rozhlédl – a zmizel.
XIII.
Bylo ticho. Jen občas praskl zpřevracený nábytek. Pokoj páchl krví.
„Tyhle citlivý děti s rozjitřenou fantazií, ty já bych moc neprovokoval,“ ozval se hlas. – „Nikdy nevíš, co se jim přežene přes nos, když jim tu fantazii pořádně vybudíš.“
„No jo…,“ odpověděl mu jiný. – „Tak pudem na to, ne?“
„Pudem. Ať to máme hotový.
A pak už bylo ticho.
