Naděžda Verecká

Jistě, náš život jako život biologický, tělesný, je svou přirozeností pomíjivý. Nic z něj nezbyde. A přece tolik! Co z něj zbyde, co z nás zůstane, co nás může přetrvat – je to, co jsme ve své existenci uskutečnili; to, co dále působí mimo nás a bez ohledu na nás. Náš život se vytrácí ve … Číst dál

Když je s někým pohromadě, ten druhý po něm sahá a on je mu bezmocně vydán všanc. Když je sám, sahá po něm sice celé lidstvo, ale nespočet napřažených rukou se splétá do sebe a nikdo se ho nedotkne. (Franz Kafka, Aforismy)

Chvilku se přehraboval v kapsách a pak vytáhl malou knížečku, kterou jim podával k nahlédnutí. „Tohle patřilo mýmu prapradědečkovi,“ řekl. – „Byl ve válce s Pseudopolisem a moje praprababička mu dala tuhle knihu modliteb pro vojáky, protože ve válce člověk potřebuje všechny modlitby, na který si jen dokáže vzpomenout, to mi věřte. Tak on si ji strčil … Číst dál

Buď život jako život jednotlivce smysl má, a pak jej nemůže ztratit jen tím, že se nerozmnožuje… Nebo život člověka jako jednotlivce smysl nemá, a pak by jistě nemohl získat smysl jen tím, že touží po zvěčnění reprodukcí. Vždyť zvěčňovat něco, co je samo o sobě nesmyslné, samo postrádá smyslu. (Viktor E. Frankl, Být znamená být odpovědný)  

Vzpomínáte ještě na příběhy o dřevěných panenkách, kterým májová noc vdechla duši? Jedna taková žila v Lipoltově na hranici Poohří a Doupovských hor. Bydlila u sedláka Mertla, byla veselá, čilá a plachá jako lesní zvěř. Znala písně, které po ní nikdo nedokázal zazpívat. Smála se drobným smíchem a svítila přitom očima ze žluté smůly. Záleželo … Číst dál

S lehkou nevolnostíšilhám na svůj pupík. A mráz mě polévá:  Zaplaťpánbůhže násv té porodnicirozstřihli, maminko… (Naděžda Slunská, báseň Před spaním ze sbírky Karikatura mého panenství)

Jednoho dne seděl Králíček s Prasátkem před Púovým domkem a poslouchali Králíčka a Pú seděl s nimi. Bylo ospalé letní odpůldne a Les byl plný něžných šelestů a Púovi se zdálo, že na něho všecky volají: „Neposlouchej Králíčka, poslouchej nás.“  A tak se pěkně a pohodlně uvelebil, aby se mu lépe neposlouchalo Králíčka, a občas otevřel … Číst dál

Ano,ale pak přišlizedníci,lékaři,tesaři,lidi s lopatami,lidi s nadějemi,lidi s hadry,hladilislabiny zdivočelého domu,hladilibušící srdce prostoru,hladili hřebínky bolesti,  až se vrátily všechny cihly,až se vrátily všechny kapky krve,všechny molekuly kyslíku a odpouštělkámen kamenu.  (Miroslav Holub, Výbuch, ze sbírky Achilles a želva)

Tady jde ze schodů za Kryštůfkem Robinem Michal Medvěd hlavou napřed, bum, bum, bum. Jinak to ani neumí, ale někdy mu připadá, že to přece jen musí jít taky jinak; jen kdyby tak mohl na chvíli přestat tlouci hlavou o zem a zamyslit se nad tím, jistě by na to přišel. A pak zas mu … Číst dál