Naděžda Verecká

I. Venku byla už skoro tma. V zimě se stmívalo brzo. Lampa ozařovala křeslo a v něm seděl tatínek. Sedával tak skoro každý večer. Vždycky když to stihnul. Sednul si a vyprávěl pohádku. Holčička ležela v postýlce. Pyžamo ji lechtalo za krkem, ale ona se nepohnula. Dívala se na tatínka. A tatínek vyprávěl. Tatínek uměl … Číst dál

I. Vlastně to ani nebyly přadleny. Nebo byly? Rozhodně předly. Seděly v té světnici u kolovratů a spřádaly len. Dneska je těžké sehnat len, který by se dal spřádat, ale ony měly zřejmě své zdroje. A zásob na dlouho. Takže seděly a předly, předly celý den. A den další. Předly pořád. Dneska by si tím … Číst dál

I. Muž se pousmál. Měl se pousmát – v této situaci. Tak to udělal. Pak ještě srovnal rty do okouzleného „Ó…!“. Uznale se rozhlédnul. Pak potěšeně zatleskal. Nikdo tam nebyl, ale to nebylo důležité. Čeká se to. Dlouho se to čekalo. Plánovalo. A hodně se pro to udělalo. Spousta lidí se tolik snažila. U příležitosti jeho … Číst dál

I. Anče se v kuchyni zastavily hodiny. Přesně v 16:30. Zkusila do nich ťuknout prstem. Bouchnout. Nic. Zkusila, zda jsou nataženy. Byly. Prostě nešly. Byly ticho. Úplně. II. Od té doby před čtyřiceti lety, co po tatínkovi zemřela i maminka, se to stalo poprvé. Ty sloupkové hodiny v pokoji, ty jo, ty se zastavovaly, občas. … Číst dál

  Bylo jich pět. Nebo čtyři – nikdy si nemohly být jisté. Stály u zábradlí. Nebo seděly. Na lavičce. Nebo na zábradlí. A bylo jim čtrnáct. Nebo ne? Ale to je jedno. Nudily se. A někdy, když se nudily, tak pozorovaly realitu. Někdy. Někdy ne. Ale teď jo. A realita jim to oplácela. Někdy ne. … Číst dál

Bylo jich pět. Nebo čtyři – nikdy si nebyly jisté. Stály u zábradlí. Nebo seděly. Na lavičce. Nebo na zábradlí. A bylo jim čtrnáct. Nebo ne? Ale to je jedno. Nudily se. A někdy, když se nudily, tak si vymýšlely příběhy. Někdy. Někdy ne. Ale teď jo. I. „To by muselo bejt pěkně strašidelný,“ řekla Linda. „Ale … Číst dál

I. Matka si jí všimla teprve teď. Ale všimla si jí docela mimochodem: jako by tu ta žena byla již dlouho, jenom jí předtím nikdo nevěnoval bližší pozornost. Měla hnědou ošoupanou sukni a bavlněné punčochy. Rozhodně tu musela být už dlouho mlčky trpěna a lhostejně vnímána koutkem oka. Přece kdyby se tu objevila teprve teď, … Číst dál

I. Olda si ho pamatoval, i když jen matně; ten člověk s ním měl občas společnou cestu do práce. Společnou cestu do práce mělo s Oldou hodně lidí. Továrna byla veliká. Ráno šly po pěšině háječkem mezi poli lidí celé houfy. Lidi chrchlali a dívali se do země. Občas se pozdravili. Tenhle člověk chodil sám. … Číst dál